Článek
MANOWAR. Samozvaní králové metalu, milovaní i nenávidění, obdivovaní i zatracovaní, ve svém žánru však bezesporu legendární a i mnohými odpůrci svým způsobem respektovaní. Na hudební scéně se tato americká skupina pohybuje přes čtyřicet let, a přestože dva její nejstarší (a v současnosti jediní zbylí zakládající) členové, baskytarista Joey DeMaio a zpěvák Eric Adams, mají na krku už sedm křížků, stále je velmi aktivní, byť se ještě před pár lety spekulovalo o definitivním konci. Ten byl však samotným kapelníkem velmi rázně odmítnut, a tak se tato metalová ikona valí nekompromisně dál. A plány do budoucna jsou velmi smělé.
Zatímco letos pánové chystají novou verzi alba Sign of the Hammer z roku 1984 (u příležitosti čtyřicátého výročí vydání), příští rok už má kromě evropského turné konečně dojít i na dlouho připravované a avizované nové řadové album, které by tak po třinácti letech navázalo na zatím poslední studiový počin The Lord of Steel (2012).
V našich luzích a hájích možná není značka Manowar tak proslavená jako některé jiné metalové veličiny, i tak zde má ale poměrně početnou armádu fanoušků (i odpůrců).
Vznik skupiny se datuje do roku 1980, první album, Battle Hymns, bylo nahráno o dva roky později. Debutová deska svým obsahem možná působí nenápadně, na těch následujících už však Manowar poměrně jasně definovali svůj styl, když klasický heavy metal obohatili o prvky vážné hudby, fantasy tematiku a silné až hymnické melodie. Během osmdesátých let, tedy za své nejslavnější éry, vydali celkem šest alb, přičemž Kings of Metal z roku 1988 má mezi fanoušky takřka kultovní status.
Po roce 1990 už frekvence vydaných řadovek zásadně poklesla. V poslední dekádě 20. století spatřily světlo světa jen dvě dlouhohrající desky – The Triumph of Steel (1992) a Louder Than Hell (1996). Hudba Manowar začala být v tě době oproti osmdesátkovým počinům o něco tvrdší, syrovější a údernější.
Na počátku nového tisíciletí poté DeMaio a spol. nasměrovali svoji tvorbu blíže k power/sympho metalu. Nebylo to nic až tak nepřirozeného, základy power metalu vlastně sami položili už v počátcích své existence, a ani vážná hudba jim nikdy nebyla cizí, ba naopak. Album Warriors of the World (2002) však bylo fanoušky přijato, s výjimkou skorotitulní písně, dosti rozpačitě. Na vině byla zejména podivná struktura desky jejíž téměř celou první polovinu tvořily v podstatě nemetalové songy (jedním z nich byla například zajímavá předělávka slavné operní árie Nessun dorma). Podle mého názoru jsou však samotné písně z této více než dvacet let staré fošny poměrně povedené (i některé z těch mírnějších) a kromě netradiční dramaturgie s ní nemám nejmenší problém.
Prakticky to samé pak mohu říct i o následující nahrávce Gods of War z roku 2007, které se budu v tomto článku podrobněji věnovat.
Asi marně bychom v diskografii Manowar hledali kontroverznější položku, pokud tedy budeme počítat jen klasická řadová alba. Při vyslovení názvu Gods of War zřejmě většina pravověrných příznivců americké party minimálně zaskřípe zuby. Přiznám se, že nemám úplně jasné informace o názorech v zahraničí, čeští „manowarriors“ v tom však měli v mnoha případech naprosto jasno a jejich verdikt byl nekompromisní – odpad! Já s tímto označením ovšem zásadně nesouhlasím, jakkoliv některé konkrétní výhrady naprosto chápu. Je to tedy opravdu taková hrůza, nebo se v pořadí desátému studiovému zářezu králů metalu křivdí?
Skupina v čele s Joeym tehdy avizovala (s tradiční úderností a sebejistotou) velkolepý projekt, jehož hlavním motivem měla být nordická mytologie a pocta bohu Ódinovi. Tato tematika rovněž nebyla ve světě Manowar ničím novým, inspirace severskými legendami a hrdiny se v textech jejich písní objevovala již od druhého alba Into Glory Ride (1983). Tentokrát se ovšem mělo jednat o něco mnohem epičtějšího a bombastičtějšího.
Přípravy však byly poněkud komplikované. Datum vydání se posouval, mimo jiné i z důvodu zranění kytaristy Karla Logana, nicméně na začátku roku 2007 album (opatřené velmi osobitým, ale barevně celkem povedeným obalem) konečně dorazilo k natěšeným posluchačům. Ti ale zůstali z výsledku mírně řečeno… zmateni.
Už předchozí placka disponovala zvláštním rozvrhem jednotlivých skladeb, Bohové války ale v tomto ohledu zašli ještě dál. Album obsahuje celkem patnáct základních tracků (s bonusem pak šestnáct), téměř polovinu z nich však tvoří různé orchestrální či mluvené mezihry, což má zřejmě zdůrazňovat určitou dramatičnost a výpravnost, tempo celé nahrávky to však citelně brzdí. To je jedna strana mince. Tu druhou představují právě regulérní, zpívané písně, které jsou z mého pohledu, nebo chcete-li poslechu, jedny z nejlepších v historii kapely.
Asi nejvíce vyčnívá King of Kings, rychlá, energií nabitá pecka, kterou zdobí hlavně velkolepý, hymnický a bojovými chorály mocně podporovaný refrén. Nechybí ani tradiční zpomalení uprostřed a povedené Loganovo sólo, zkrátka vše je, jak má být. Pro mě osobně se jedná asi o nejlepší song Manowar vůbec, ostatně dodnes jej mám jako hlavní vyzvánění na mobilu.
Neméně vydařená je ovšem i těžkotonážní Sons of Odin, která se valí vpřed pochodovým tempem a co do chytlavosti ústředního motivu se nachází minimálně na stejné úrovni, obzvlášť když se v závěru ke skvělému Adamsovi přidá ještě sbor. Paráda. A ani další songy neubírají albu na síle.
Sleipnir možná nepůsobí tak mocně, ale rytmicky šlape uspokojivě a refrén rovněž nijak nezklame, i když je na konci zopakován asi vícekrát, než by bylo záhodno. Titulní Gods of War je monumentální a výpravná záležitost, jediným nedostatkem může být snad jen určitá monotónnost. Odin zaujme slušně vygradovaným závěrem, Loki God of Fire zase vzhledem k hudebnímu konceptu alba návratem k heavymetalovějšímu a syrovějšímu pojetí.
Povedly se, stejně jako na většině předchozích nahrávek, i pomalé písně. Blood Brothers je možná pro drsné metalisty až příliš mírná, ale poslouchá se vcelku dobře, minimálně tedy díky vynikajícímu Erikovi. Ten si ovšem to nejlepší schovává na úplný závěr alba, který obstarává nádherná balada Hymn of the Immortal Warriors. Ano, někomu může tento kousek připadat příliš pompézní a mírně kýčovitý, Manowar však vždy uměli písně tohoto typu podat vkusně a citlivě a zde to jako vrchol celého díla funguje na výbornou.
Pokud by se tedy na albu nacházeli jen tyto songy, popřípadě ještě pár dalších v podobném stylu a kvalitě, bylo by to za mě jednoznačně na plný počet bodů, a jistě i u ostatních fanoušků by jeho pověst vypadala o dost lepe. Bohužel, jak je zmíněno výše, Manowar se rozhodli pojmout desku velmi experimentálně a posluchačům jejich úlohu mírně řečeno ztížit. Někomu se taková forma mohla jevit jako neotřelý a zajímavý nápad, většina fandů (včetně mě) se na to však koukala přinejmenším udiveně.
Pro ortodoxní metalové hroziče musel být šok už samotný úvod v podobě šestiminutové Overture to the Hymn of the Immortal Warriors, což není v podstatě nic jiného než orchestrální verze fantastického finálního eposu. Ano, zní to zajímavě, má to určitou sílu, ale zařadit něco takového do hlavního tracklistu alba, navíc na jeho úplný začátek, je prostě tak trochu úlet. To samé v bleděmodrém platí i o Overture to Odin, nacházející se uprostřed nahrávky. Nadbytečně působí i oba party Army of the Dead, které se mezi sebou liší jen samotným úvodem, jejich ústřední motiv je navíc zcela totožný se závěrečnou pasáží písně Odin. The Ascension, track číslo 2, je v podstatě jen jakési intro ke King of Kings, přičemž většinu jeho stopáže zabírá mluvené slovo a až v závěru se na scéně objeví – v rámci celého alba vlastně poprvé – Erikův zpěv. Vokalista Manowar se tak na desce ozve až v její celkově deváté minutě! Z hudebního hlediska by se asi daly postrádat i vyprávěnky The Blood of Odin a Glory Majesty Unity, ty jsou však zřejmě důležité vhledem k příběhu. Když se to tak vezme, žádná z těchto položek není vyloženě neposlouchatelná, určitou působivost v sobě mají, v kontextu metalového alba je však jejich přítomnost dosti zvláštní.
Určitý problém mám také s bonusovou, ryze heavymetalovou Die for Metal, přesněji řečeno s jejím poněkud necitlivým umístěním hned za finální hymnu. Což mě vede k myšlence, že kdyby Manowar vydali Gods of War jako dvojalbum a zmíněný bonus track spolu s oběma „overturami“ umístili na disk číslo 2, udělali by mnohem lépe. Pak už by stačilo jen vyšoupnout z hlavního konceptu jeden part Army of the Dead a bylo by to téměř dokonalé. Tak dokonalé jako výkony jednotlivých muzikantů – Eric Adams zpívá famózně, Karl Logan předvádí skvělá kytarová sóla, kvalitní práci odvádí i řízný bubeník Scott Columbus. A zahanbit se se svou baskytarou nenechal ani sám velký šéf Joey DeMaio, který navíc zazářil i po stránce skladatelské. Problémem Bohů války je tedy asi opravdu jen celková podoba konceptu, každopádně pánové to připravili tak, jak to je, a tak to zkrátka musíme přijmout.
Bohužel, názory velké časti fanoušků i kritiků byly tehdy velmi negativní, v dobových diskuzích na internetu se to hemží výrazy jako odpad, propadák, jednoznačně nejhorší album skupiny apod. Ale i když si o to tato deska vinou své nešťastné formy na jednu stranu tak nějak sama říká, takto příkrá hodnocení si prostě nezaslouží. Respektive si odsouzení nezaslouží žádná z regulérních, zpívaných písní, které se na ní nachází, protože se podle mě jedná o parádní heavy/power/symphometalové hymny, které navíc skvěle fungují i na živo, jak jsem měl tu čest se osobně přesvědčit v Plzni v březnu 2007. Jistě, pravověrným metalovým úderníkům mohou tyto kousky připadat příliš symfonické a přeexponované, pravdou ale je, že s odstupem času je nemálo příznivců kapely začalo brát na milost a na album nyní pohlížejí o něco smířlivěji. Nicméně nálepky nejkontroverznějšího řadového počinu králů metalu se Gods of War asi jen tak nezbaví.
Gods of War (2007)
Tracklist:
1. Overture to the Hymn of the Immortal Warriors 6:19
2. The Ascension 2:30
3. King of Kings 4:18
4. Army of the Dead, part 1 1:58
5. Sleipnir 5:13
6. Loki God of Fire 3:50
7. Blood Brothers 4:54
8. Overture to Odin 3:41
9. The Blood of Odin 3:57
10. The Sons of Odin 6:23
11. Glory Majesty Unity 4:41
12. Gods of War 7:26
13. Army of the Dead, part 2 2:20
14. Odin 5:27
15. Hymn of the Immortal Warriors 5:29
16. Die for Metal (bonus track) 5:17
Celkový čas 73:43
Sestava:
Eric Adams (zpěv)
Joey DeMaio (baskytara)
Karl Logan (kytara)
Scott Columbus (bicí)
