Článek
Rok 1998 se nesmazatelně zapsal do dějin tuzemského i světového hokeje. Vůbec poprvé se nejlepší hráči planety představili na zimních olympijských hrách, místo jednoho z favorizovaných severoamerických mužstev Kanady a USA si však pro historické zlato došel český národní tým pod vedením trenéra Ivana Hlinky. Prakticky celou zemi tehdy zalila vlna euforie, dodnes je triumf v japonském Naganu jedním z nejvýraznějších úspěchů našeho sportu.
Tzv. turnaj století však nebyl jediným velkým hokejovým kláním sezony. Jen o tři měsíce později se elitní národní týmy sešly ve Švýcarsku v rámci světového šampionátu. V porovnání s hvězdně obsazeným olympijským svátkem se ovšem jednalo o mnohem skromnější podnik, čemuž odpovídal i vlažnější zájem fanoušků. Země silné hokejové šestky měly jako vrchol sezony právě Nagano, do Švýcarska se tak pochopitelně už mnoha hvězdám nechtělo, výraznou roli rovněž sehrál, tak jako každý rok, vývoj situace v NHL. I přesto se našim podařilo dát dohromady poměrně silný výběr. Chyběly sice dvě největší hvězdy, Hašek a Jágr, nicméně hned dvanáct zlatých olympioniků do země pod Alpami odcestovalo – konkrétně to byli Reichel, Martin Procházka, Patera, Dopita, Beránek, Moravec, Hejduk, Špaček, Libor Procházka, Kučera a oba Haškovi náhradníci z Nagana, brankáři Čechmánek a Hnilička. Součástí nominace byli i borci jako František Kaberle či David Výborný. Velmi solidní sestavu pak poslali na MS také Švédové, naopak zámořské výběry hvězdami příliš neoplývaly. S absencí většiny nejlepších hráčů se rovněž museli vypořádat Rusové a Finové.
Světový šampionát si premiérově zahrálo šestnáct družstev. K navýšení počtu účastníků přistoupila mezinárodní hokejová federace údajně z důvodu jakési ochrany týmů ze zemí západní Evropy v čele s Německem, neboť panovala obava, že je z elitní kategorie postupně vytlačí stále se zlepšující postsovětská mužstva. O to větším paradoxem byl následný osud Němců.
Zároveň s tím přišel i nový hrací systém turnaje, který se z dnešního pohledu může zdát poněkud netradiční. Zatímco v současné době, ostatně jako většinu času moderní éry mistrovství světa, jsme zvyklí na velký počet zápasů v základní časti a následně jeden jediný čtvrtfinálový, který rozhoduje o úspěchu prakticky celé sezony, tehdy ve Švýcarsku tomu bylo v podstatě naopak. Mužstva se rozdělila do čtyřech skupin po čtyřech, s tím, že vždy první dvě postupovala do čtvrtfinálové fáze. Týmy na třetí pozici čekala skupina o 9. až 12. místo, pro poslední družstva v tabulce turnaj končil. Také čtvrtfinále se hrálo ve skupinách – osm týmů se rozdělilo na dvě čtveřice, přičemž opět dva nejlepší prošli do semifinále. Tam se stejně jako poté ve finále hrálo na dva zápasy, jen o bronzových medailích rozhodoval jediný duel. V případě rovnosti bodů (na skóre se nehledělo) následovalo ihned po skončení odvety prodloužení, popřípadě musely rozhodnout samostatné nájezdy. Teoreticky to znamenalo, že jedna porážka ve čtvrtfinále či v bojích o medaile ještě nutně nepřinášela konec nadějí, stejně tak ale jedno zaváhání s outsiderem v základní části mohlo favorita poslat předčasně domů. Model to byl záludný, ale i poměrně atraktivní, nicméně si vysloužil spíše negativní ohlasy, a tak se podle něj hrálo už jen na následujícím šampionátu v Norsku.
Změny se týkaly i způsobu, jakým se mužstva kvalifikovala na další mistrovství kategorie A. Setrvání mezi elitou si zajistilo prvních deset týmů, tedy všichni čtvrtfinalisté a lepší dvojice ze skupiny o umístění. Zbylá družstva čekala na podzim téhož roku baráž, ve které bojovala o účast v nejvyšší skupině šampionátu spolu s nejlepšími celky MS kategorie B.
Zvláštní postavení mělo mezi účastníky mistrovství Japonsko. Hostitelskou zemi olympijského turnaje století IIHF vytáhla mezi elitu až z výkonnostní skupiny C, a to zřejmě z důvodu větší světovosti i ekonomického přínosu. Japonci navíc v případě neúspěchu nemuseli absolvovat zmiňovanou baráž, ale mohli si příslušnost k hokejové smetánce uhájit triumfem na mistrovství Asie. Vzhledem k tomu, že na svém kontinentu byli tehdy prakticky bez vážnější konkurence, měli pozici v A-skupině v podstatě jistou, a to až do roku 2004, kdy hokejová federace toto kontroverzní pravidlo zrušila.
A právě hokejisté ze země vycházejícího slunce čekali na úvod celého šampionátu čerstvé olympijské vítěze z Česka. Vstup to byl velmi pohodový, Hlinkova parta nadělila exotickému soupeři osm gólů, sama inkasovala jen dvakrát. Horší zprávou však byla zranění Milana Hejduka a Jaroslava špačka, pro které působení na turnaji hned na začátku skončilo. Bohužel to nebyl zdaleka poslední případ, naopak, zranění hráčů se stalo jedním z nejvýraznějších průvodních jevů našeho účinkování ve Švýcarsku.
Druhé utkání s Běloruskem už bylo o dost složitější. Bělorusové si v Naganu odbyli úspěšný debut na vrcholné scéně, když se přes Německo překvapivě prokousali z kvalifikačního předkola do hlavního turnaje. Naše západní sousedy předčili i na úvod švýcarského mistrovství, Češi ovšem ambiciózního soka zkrotili výsledkem 4:2. Kromě bodů jsme nicméně sčítali i další zranění. Zápas nedohrál Moravec, výron v kotníku vyřadil ze hry i brankáře Čechmánka, kterého pro celý zbytek turnaje musel nahradit připravený Hnilička.
Na závěr základní skupiny A v Basileji jsme se střetli s Němci, kteří předtím zdolali Japonsko, takže měli stále teoretickou šanci na postup. Tu však náš výběr rázně rozmetal drtivým skóre 8:1, což pro něj znamenalo jasné první místo ve skupině. Do čtvrtfinále nás doprovodili Bělorusové, kteří skupinu zakončili vítězstvím nad Japonci.
Zatímco pro český hokej je olympiáda v Naganu dodnes symbolem úspěchu a slávy, tomu slovenskému přineslo tehdejší klání pod pěti kruhy jen pocity zklamání a také křivdy. Naši východní sousedé jeli do Japonska s touhou poměřit se s těmi nejlepšími, právo na tuto konfrontaci si však nejprve museli vybojovat v kvalifikačním předkole. Kámen úrazu tkvěl v tom, že pro tuto fázi turnaje ještě nemohli povolat všechny své hvězdy z NHL. Tým oslabený absencí většiny klíčových hráčů a také asijskou chřipkou postup do hlavní soutěže nevybojoval a slovenským příznivcům zbyly jen oči pro pláč. O to více tak chtěli naši bývalí federální partneři zaznamenat nějaký hodnotný výsledek ve Švýcarsku a v prvním utkání k tomu udělali výrazný krok těsnou výhrou 2:1 nad Itálií. Po triumfu překvapivě sahali také v následujícím duelu s favorizovanou Kanadou, která odvrátila pohromu až čtyři minuty před koncem. I remíza 2:2 však potvrdila, že se Slovákům na kolébku hokeje v té době poměrně dařilo. Postup do Top 8 světového šampionátu pak svěřenci trenérů Šterbáka a Hossy potvrdili jasným vítězstvím 5:1 nad Rakouskem, takže základní cíl měli splněný. S Rakušany si stejným výsledkem poradili také Kanaďané a Italové, kteří se na závěr skupiny utkali v přímém souboji o postup. Podle očekávání se radoval tým javorového listu, jenž díky lepšímu skóre oproti Slovákům obsadil první místo v tabulce. Dění ve skupině B ještě opepřil dopingový případ, jehož hlavním aktérem byl italský hráč Michael de Angelis, usvědčený z užití efedrinu a pseudoefedrinu.
Skupina C měla dva jasné favority Švédsko a USA, svoji roli však splnil pouze jeden z nich. Seveřané přijeli do Švýcarska s cílem odčinit neúspěch na olympiádě, čemuž odpovídala jejich soupiska, ve které nechyběli největší hvězdy jako Sundin, Forsberg, či brankář Tommy Salo. A úvod turnaje se jim vydařil, Francii díky drtivému nástupu smetli 6:1, následně si poradily i s domácím výběrem. Také Američané měli po Naganu co napravovat, na MS ovšem tradičně přivezli spíše béčkový výběr. Na poměrně jasnou výhru 5:2 nad Švýcarskem to ještě stačilo, potom ovšem přišel šok – zámořský celek prohrál s Francií! A nepomohlo mu ani vedení po první třetině, Francouzi třemi brankami skóre otočili a skupina měla rázem o zajímavou zápletku postaráno. Hráči Spojených států posléze potřebovali napravit ostudu proti nažhaveným Švédům, jenomže Skandinávci byli jednoznačně proti a svého soupeře rozdrtili stejně jako Francii 6:1, díky čemuž jasně ovládli tabulku skupiny. I přes další bolestivou facku měli Američané stále šanci na postup, museli však čekat na výsledek zápasu Švýcarsko – Francie. Švýcaři potřebovali vysoké vítězství, naopak Francouzům stačila remíza, za určitých okolností i prohra o gól. Dlouho to vypadalo, že se hráči ze země pruhů a hvězd nakonec potupě přece jen vyhnou. Ještě na začátku poslední minuty platil stav 4:1 pro Švýcary, což Američanům hrálo do karet. Pouhých dvacet čtyři vteřin před koncem však domácí přidali pátou branku, která už znamenala postup právě pro ně samotné. Americký zmar byl dokonán, zatímco švýcarští hráči a fanoušci se mohli těšit na čtvrtfinále, svěřencům trenéra Jeffa Jacksona zbyla jen skupina o 9. až 12. místo. Smutní byli rovněž Francouzi, kteří navzdory heroické výhře nad favoritem skončili v tabulce poslední.
Také ve skupině D složené z týmů Ruska, Finska, Lotyšska a Kazachstánu byli role favoritů a outsiderů jasně rozdělené, zde však k žádnému překvapení nedošlo. Rusové přijeli na šampionát ofenzivně naladěni, Kazachům a Lotyšům nasázeli dohromady patnáct branek, přičemž s defenzivou si hlavu příliš nelámali. Papírově slabší protivníky zdolali celkem jasně také Finové, kteří při tom navíc neinkasovali jediný gól. Jednoznačným výsledkem skončil i souboj o třetí místo v tabulce, ve kterém Lotyši rozdrtili čtvrtfinalisty olympijského turnaje Kazachy 7:2. Duel o prvenství ve skupině začali lépe Finové, hráči sborné však záhy dokázali odčarovat kouzlo severské defenzivy a čtyřmi brankami skóre otočili. Po dvou výhrách v Naganu tak na tým Suomi vyzráli i ve třetím utkání na vrcholném turnaji v roce.
Vyřazení v základní skupině bylo pro Američany velmi bolestivé, ještě větší ostudu si však uřízli v bojích o umístění. V konkurenci Německa, Lotyšska a Itálie přitom správně měli dominovat, nakonec ale vybojovali jeden jediný prachbídný bod a v tabulce obsadili poslední čtvrté, v celkovém hodnocení šampionátu pak až dvanácté místo. Jen o jednu příčku lépe skončili Němci, kteří rovněž před turnajem mířili podstatně výš. Nejhorší pro obě mužstva byl ovšem fakt, že museli posléze hájit svou příslušnost k hokejové elitě v podzimní baráži. A zatímco Američané nakonec s pomocí několika veteránů tuto těžkou zkoušku zvládli, naši západní sousedé selhali znovu a byli tak nuceni se s nejvyšší skupinou mistrovství světa rozloučit. Radost z toho jistě neměla ani IIHF, které na úspěších ekonomicky silných zemí vždy velmi záleželo. Spokojení mohli být naopak Lotyši a Italové, kteří si účast na MS 1999 zajistili už ve Švýcarsku.
Ostatní hokejové velmoci se mezitím v Basileji a Curychu přesunuli do druhé fáze šampionátu. Češi, nově posílení o obránce Jiřího Šlégra a útočníka Petra Sýkoru, zahajovali čtvrtfinálovou skupinu federálním derby se Slováky, s nimiž se na velkém turnaji potkali teprve potřetí, přičemž v obou předchozích případech z toho vyšli vítězně. V basilejské St. Jakobshalle to byla velmi tuhá bitva, kterou nakonec rozhodl jediný gól. Už v jedenácté minutě ho vstřelil obránce František Kučera, čímž českému týmu zajistil veledůležité dva body. O pár hodin později se pak stadion pro 9000 diváků otřásl v základech. Švýcaři, evidentně povzbuzení nenadálým průnikem ze základní skupiny, si totiž naprosto senzačně vyšlápli na dosud suverénní Rusy vítězstvím 4:2 a dali tak jasně najevo, že se mezi elitní osmičkou přece jen ocitli oprávněně.
Český tým se tedy musel mít před následným vzájemným soubojem na pozoru – a v těžké zkoušce obstál. Góly Lubiny, Bělohlava a Kučery zajistily vítězství 3:1 a postup do semifinále byl na dosah.
Na závěr čtvrtfinálové části nás čekal vlastně první opravdu věhlasný soupeř – Rusko. Sborná si po blamáži s domácím týmem spravila chuť jasnou výhrou 6:1 nad Slováky a naplno bodovat potřebovala i proti našim. Reichlovi a spol. naopak stačila dokonce i porážka o gól. Prohru v repríze olympijského finále si však rozhodně nikdo z Čechů nepřál, což jasně naznačili Patera s Dopitou, kteří ve druhé třetině zařídili dvoubrankový náskok. Nicméně soupeř se nevzdal. Pouhých třináct vteřin po Dopitově zásahu snížil Petrov, ve třetí části se potom o vyrovnání postaral Juškevič. Víc už ale svěřenci trenéra Jurzinova nestihli, a tak zatímco naši po remíze 2:2 slavili první místo ve skupině, a hlavně postup do bojů o medaile, Rusům nezbývalo než doufat, že již vyřazení Slováci dokážou v posledním utkání porazit natěšené Švýcary. Mužstvo helvétského kříže si však životní příležitost nenechalo vzít, se Slováky uhrálo potřebný bod pomocí remízy 1:1 a semifinále měli v kapse! A jestliže se o jejich postupu ze základní části dalo hovořit částečně jako o šťastné souhře okolností, tentokrát už si favorita vyřadili sami osobně, takže si účast mezi nejlepší čtyřkou turnaje jednoznačně zasloužili.
Neměně zajímavý průběh měla i druhá čtvrtfinálová skupina, ve které se představil trojlístek favoritů Švédsko, Kanada, Finsko, doplněný o slabší Bělorusy. Švédy čekalo na úvod prestižní skandinávské derby s Finy, a i ve čtvrtém utkání turnaje zvítězili, byť tentokrát nejtěsnějším možným rozdílem – 1:0. V následujícím duelu se ovšem Tre Kronor nečekaně trápili s Běloruskem. Když v 56. minutě vyrovnal Romanov na 1:1, vypadalo to, že se schyluje k další senzaci, favorita však záhy uklidnil vítězný zásah Sundina. Bělorusové si tak na historický triumf nad Švédskem museli ještě čtyři roky počkat. Velmi dobře vstoupili do čtvrtfinálových bojů také Kanaďané. Celkem snadno si v prvním zápase poradili s Běloruskem výsledkem 6:2 a dlouho se jim dařilo i proti Finům. Ve 48. minutě zvyšoval Whytney na 3:1 a zdálo se, že javorové listy neohroženě míří do semifinále. Finští válečníci však předvedli neuvěřitelný comeback. Minutu a půl před koncem snížili, v čase 59:49 pak zmrazil Kanadu vyrovnávacím gólem Peltonen. Remíza 3:3 udržela seveřany ve hře, trumfy však i nadále drželi v rukou Kanaďané. Těm stačila v posledním utkání skupiny se Švédskem k postupu remíza, v krajním případě dokonce i nepříliš výrazná porážka. Jenomže Švédové se rozhodli, že po Američanech zničí i druhý zámořský celek. Kolébku hokeje v Curychu potupili debaklem 7:1 a situace ohledně postupu do semifinále se rázem zcela převrátila. Již téměř vyřazeným Finům najednou stačilo jakékoliv vítězství nad slabším Běloruskem a bronzový medailisté z Nagana nabídnutou možností nepohrdli – outsidera zdolaly jasně 5:2 a Kanaďany nekompromisně poslali domů. Potvrdilo se tak, že rok 1998 nebyl pro severoamerický hokej nijak šťastným.
Ten český naopak prožíval období snů. Ve Švýcarsku navíc mohl národní tým zkompletovat unikátní treble – kromě olympijského turnaje totiž v sezoně ovládl i sérii Euro hockey tour a na světovém šampionátu mu v cestě za dalším triumfem stáli už jen dva soupeři.
Úvodní duel semifinále se ovšem Hlinkovo družině vůbec nevydařil. Finové sice mohli působit hratelně, v pravou chvíli však ukázali sílu a naše hokejisty předčili výsledkem 4:1. První porážka na turnaji nicméně ještě neznamenala definitivní konec. Hrací systém dával hned další den šanci na opravu, navíc se neřešilo skóre, takže na to, abychom semifinálovou sérii dostali alespoň do prodloužení, stačilo jakékoliv, třeba i nejtěsnější vítězství. I bez zraněného Martina Procházky bojovali naši v odvetě velmi srdnatě a na konci druhé třetiny se zásluhou Kacíře ujali vedení. V úvodu třetí části nám ovšem Finové v přesilovkách zasadili dva těžké údery a sen o dalším zlatu se začal pomalu, ale jistě rozplývat. Vzápětí se sice objevil záblesk naděje, když Kacíř svým druhým gólem srovnal na 2:2, další česká radost už ovšem nepřišla. Brány finále pro nás zůstaly zavřené, zbyl jen zápas o třetí místo.
O tom, koho v něm vyzveme, se rozhodovalo ve druhém semifinále mezi Švédskem a Švýcarskem. A Švédové další domácí zázrak nepřipustili. První zápas vyhráli 4:1, odvetu dokonce 7:2 a spanilá švýcarská jízda byla u konce. Hráči hostitelské země však jistě dobře věděli, že už jen samotný postup mezi elitní čtyřku turnaje byl výrazně nad plán, navíc měli stále ještě možnost zabojovat o bronz.
Český tým se v bitvě o třetí nejcennější kov musel vyrovnávat s absencí kapitána Reichela a Kučery (jak jinak než zranění) a částečně také motivace. Projevilo se to v první třetině, která skončila bez branek, a tak stejně jako ve čtvrtfinále v Naganu Růžička, si i zraněný Albi musel vzít v kabině slovo, aby své ospalé spoluhráče řádně nabudil. Evidentně to opět zabralo – zásluhou Patery, Eliáše a Procházky jsme Švýcarům v prostřední části nasázeli tři góly, Dopita na začátku závěrečného dějství přidal čtvrtou trefu a bylo hotovo. Bronzové medaile z nepříliš sledovaného světového šampionátu sice neměly zdaleka takový lesk jako ty zlaté olympijské, vybojované v konkurenci těch úplně nejlepších, každý cenný kov však má svoji hodnotu, v následujících třech letech si navíc Češi dílčí zklamaní ze Švýcarska bohatě vynahradili.
A kdo tedy v pořadí 62. mistrovství světa nakonec vyhrál? Vrcholná bitva celého šampionátu proti sobě svedla odvěké rivaly Švédsko a Finsko a bohužel se jednalo o jednu z nejnudnějších finálových partií v hokejové historii. Úvodní dějství souboje o zlato vyhráli hráči Tre Kronor, stejně jako vzájemný zápas ve čtvrtfinálové skupině, výsledkem 1:0, když se devět minut před koncem prosadil střelou od modré čáry obránce Tornberg. Jak se posléze ukázalo, bylo jeho gól zlatý. V odvetě už totiž branka nepadla vůbec, a tak se švédský hokej mohl radovat ze svého celkově sedmého titulu mistrů světa. A nutno dodat, že zaslouženě.
Zdroj:
100 let českého hokeje - Karel Gut, Jaroslav Prchal
Kronika mistrovství světa v ledním hokeji 1920-2005 - František Vyhlídal, František Kříž
Wikipedia
