Článek
Už jen pár dní zbývá do začátku olympijského hokejového turnaje v Miláně a Cortině, na kterém se po dvanácti letech objeví i nejlepší hokejisté světa z NHL. Český národní tým pojede do Itálie se spíše skromnějšími ambicemi, tedy ve zcela jiné pozici než před dvěma dekádami, kdy se zimní hry v zemi rozkládající se na Apeninském poloostrově konaly naposledy.
Český hokej v době před olympijským svátkem v Turíně 2006 zažíval návrat na vrchol. Po výsledkové krizi, započaté na hrách v Salt Lake City 2002 a pokračující na následujících mistrovstvích světa, přišlo relativně povedené vystoupení na prestižním Světovém poháru 2004, rok na to potom Češi ovládli světový šampionát ve Vídni, kde se přitom díky výluce v NHL sešla velmi solidní konkurence.
Jakmile pominula největší euforie z památného vítězství, přesunula se pozornost hokejového národa k blížícímu se turnaji na zimních hrách, kde se již potřetí měla sejít největší hráčská elita nejrychlejší kolektivní hry světa. Trenérské žezlo po Vladimíru Růžičkovi převzal Alois Hadamczik a při nominaci měl z čeho vybírat – zlatá generace sice pomalu, ale jistě stárla, mnoho jejích hrdinů však stále mělo reprezentaci co dát. V seznamu vyvolených tak nechyběli třicátníci Lang, Ručínský, Výborný, Straka, Prospal, Špaček, František Kaberle a samozřejmě Jaromír Jágr. Tyto borce doplňovali rovněž již zkušení hráči jako Eliáš, Tomáš Kaberle či Kubina, dravé mládí pak zastupoval trojlístek Hemský, Erat, Olesz.
Velmi zajímavě ovšem vypadal pohled do české branky. Na svoji první olympiádu se chystal hrdina vídeňského šampionátu Tomáš Vokoun, tentokrát měl však co se týče pozice týmové jedničky ultimátní konkurenci. Velký comeback totiž v NHL prožíval sám legendární, již čtyřicetiletý Dominik Hašek, který v dresu Ottawy Senators chytil druhou mízu a svými výkony v probíhající sezoně dával jasně najevo, že chce být v Turíně opět jednou z vůdčích osobností národního týmu. Naplno se tak rozběhli diskuze o tom, který z těchto borců by měl být na turnaji gólmanem číslo jedna. Vzhledem k tomu, že se v Itálii měla hrát poměrně dlouhá základní skupina, nabízela se možnost vyzkoušet oba v pár zápasech s tím, že ten s lepší formou posléze odchytá klíčové čtvrtfinále. Třetím do party byl pak další výjimečný člen zlaté generace Milan Hnilička, toho času brankář extraligových Bílých tygrů z Liberce, který byl však zřejmě dopředu smířený s tím, že i na své třetí olympiádě bude plnit roli nehrajícího třetího gólmana. V tu chvíli těžko někdo mohl tušit jak divoce a nečekaně se situace v našem brankovišti na turnaji nakonec vyvine.
Na dvacáté zimní olympijské hry tak mířilo velmi zkušené české mužstvo s osmi pamětníky naganského zlata a celkem šestnácti mistry světa. I přes vyšší věkový průměr jsme se zařadili mezi největší favority turnaje, ostatně spíše na zkušenost vsadili také Kanaďané, Finové, Švédové a zejména Američané, v jejichž středu nechyběl ani již čtyřiačtyřicetiletý veterán Chris Chelios. O něco mladší výběr naopak vyslali na turnaj Rusové, kde otěže týmu přebírala nastupující generace kolem dvacetileté superstar Alexandra Ovečkina. S obrovskou motivací mířili do Itálie Slováci. Ti museli na předchozích hrách v Salt Lake City i v Naganu zkousnout trpké vyřazení v kvalifikačním předkole, pro které nemohli využít všechny své nejlepší hráče z NHL, fiaskem pak skončilo i jejich působení na Světovém poháru 2004, kde tým zdecimovaly pro změnu zranění a slabá forma. V Turíně tak naši bývalí federální partneři toužili konečně naplno prorazit i v konkurenci těch úplně nejlepších, přičemž hrací systém jim tentokrát žádné překážky nepřipravil. Počet účastníků se oproti turnajům v Japonsku a USA snížil ze čtrnácti na dvanáct, úvodní kvalifikace byla zrušena, takže všechna mužstva, favorité i outsideři, začínala na stejné startovní čáře ve dvou šestičlenných základních skupinách, z nichž vždy čtveřice měla postoupit do play off. Jednalo se tak v podstatě o návrat k formátu z let 1992 a 1994.
Český tým se v první fázi turnaje ocitl ve společnosti Kanady, Finska, Švýcarska, Německa a domácí Itálie, která podobně jako tomu bude letos platila za nejslabší celek ze všech. Na úvod nás, stejně jako v Salt Lake City, čekali zarputilí Němci. V brance dostal důvěru Hašek, ikonická třicet devítka však v utkání (a jak se později ukázalo i v celém turnaji) vydržela jen deset minut. Při jednom ze zákroků si Dominátor natáhl třísla a musel se tak předčasně odebrat do kabin. Do hry naskočil Vokoun, který následně necelou minutu před koncem první třetiny nedosáhl na chytrou teč Tino Bosse, díky níž soupeř nečekaně vedl. Český obrat naštěstí přišel hned po přestávce, když dvakrát během dvou minut udeřil obránce Tomáš Kaberle, další góly do německé sítě však dlouho nepřicházely (Hejduk navíc ve třetí časti neproměnil trestné střílení). Mužstvo a fanoušky uklidnil s vydatnou pomocí soupeře až v samotném závěru oslavenec Jágr, který v den utkání dosáhl třiceti čtyř let, vítěznou premiéru pak ještě podtrhl trefou do prázdné branky Výborný. Kromě poněkud utrápeného výkonu se ovšem řešila situace ohledně další účasti Dominika Haška a také Patrika Eliáše, který kvůli zranění odstoupil ve třetí třetině. Verdikt lékařů byl posléze bohužel nemilosrdný – pro oba hráče turínská olympiáda předčasně skončila, na jejich místa byli následně dodatečně povoláni gólman Dušan Salfický a útočník Aleš Kotalík.
Turnaj probíhal v rychlém tempu, hned den po Němcích čekal národní tým další papírově slabší ale houževnatý sok a to Švýcarsko. A místo dalších bodů do tabulky a zlepšeného výkonu přišla nečekaná pohroma. Opět jsme prohráli úvodní třetinu, ani v dalším průběhu utkání jsme však odpor soupeře nezlomili. Dvakrát sice Hadamczikovi svěřenci zásluhou Jágra a Židlického smazali jednogólové manko, na zásah Streita už se ale odpovědět nepodařilo, a tak se krajané tehdejšího předsedy IIHF Reného Fasela mohli radovat ze senzačního skalpu jednoho z favoritů, a to navíc ne naposled. Jedním z nejprobíranějších témat mezi našimi příznivci po šokujícím klopýtnutí byl poněkud nejistý výkon Vokouna, který se po Haškově odstoupení stal, alespoň prozatím, jasnou brankářskou jedničkou. Druhý a třetí gól Švýcarů se totiž podle mnohých chytat daly.
Dva dny na to šel český tým do souboje s prvním opravdu těžkým soupeřem, Finskem, které první dva zápasy zvládlo bez problémů, a navíc bez inkasované branky. Neprůstřelnost severské defenzivy zrušil dvěma góly Židlický, k úspěchu to však našemu týmu nepomohlo. Nejvýraznější a zároveň nejkontroverznější moment utkání přišel ve 28. minutě, kdy finský bijec Ruttu hrubě narazil Jágra na mantinel, po čemž legendární osmašedesátka zůstala chvíli nehybně ležet na ledě. O další hvězdu pro zbytek turnaje Češi naštěstí nepřišli, útočník New York Rangers se z nevybíravého útoku oklepal, na body proti Finům však nedosáhli. Půl minuty po začátku třetí části za stavu 2:2 Selanne překvapil Vokouna nenápadnou střelou z úhlu a výhru Skandinávců pak potvrdil Lehtinen.
Situace tak začínala být poměrně vážná, proti Itálii už si naši nemohli dovolit jakékoliv zaváhání, pokud si nechtěli výrazně zkomplikovat očekávaný postup do čtvrtfinále. Domácí outsidery jsme nakonec úspěšně zdolali, když hattrickem zazářil Prospal a střelecky přispěl i kanonýr Hejduk, herní projev se však nijak zásadně nezlepšil. Z hlediska účasti v play off jsme byli nicméně v suchu, takže v závěrečném utkání s Kanadou už šlo jen o postavení v tabulce a také o prestiž. Ani hráči kolébky hokeje ovšem dosud na turnaji nijak nezářili. Po povinných výhrách nad Italy a Němci si totiž i oni zcela senzačně vylámali zuby na statečných Švýcarech, kterým podlehli 0:2. Pikantní byl fakt, že obě branky jim dal rodilý Kanaďan ve službách evropské země Paul DiPietro. Vzápětí navíc Javorové listy nestačili ani na Finy (rovněž 0:2) takže v jejich řadách rozhodně nepanovala spokojenost.
První třetina proti Česku ovšem Kanaďanům vyšla neuvěřitelně – díky brankám Richardse, St. Louise a Prongera jí vyhráli 3:0, navzdory tomu, že herně náš celek nijak zvlášť nepředčili. Bohužel, minimálně první gól šel opět na vrub Vokouna, a tak se Alous Hadamczik odhodlal k radikálnímu kroku – gólmana Nashvillu Predators od druhé části posadil na střídačku a dopřál velkou premiéru na olympijském ledě Milanu Hniličkovi! A velezkušený rodák z Litoměřic svoji šanci chytil za pačesy. Díky jeho soustředěnému a bezchybnému výkonu už tým po zbytek zápasu neinkasoval, a naopak jej ještě dokázal zdramatizovat. Kubina s Čajánkem snížili na rozdíl jedné branky, a i když vyrovnání nakonec nepřišlo a po porážce 2:3 postupovalo Česko až ze čtvrté pozice, mohli fanoušci kvitovat herně velice povedenou druhou polovinu utkání, což před klíčovým čtvrtfinále, které se hrálo hned následující den, dávalo určitou naději. Mnozí si možná vzpomněli na souboj se Švédy ze skupiny Světového poháru, kde se naši i přes prohru povzbudili povedenou třetí třetinou do dalšího průběhu turnaje a se stejným soupeřem pak ve čtvrtfinále mistrovsky zametli.
Skupinu A vyhráli bez ztráty bodu Finové, když v pěti zápasech inkasovaly jen dva góly od Židlického. Na druhé místo se vyšvihli Švýcaři, byť po senzačních výhrách nad Českem a Kanadou pouze remizovali s Němci a Italy. Plichtou skončilo i vzájemné utkání squadry azzury a našich západních sousedů, oba týmy se tak s turnajem loučily bez jediného vítězství.
Pozdě večer se pak český hokejový národ dozvěděl jméno čtvrtfinálového soupeře. A nebyl jím nikdo jiný než bratři Slováci, kteří velmi nečekaně ovládli skupinu B. Nažhavení svěřenci trenéra Hossy ukázali sílu už v úvodním utkání s Ruskem – parádní vyrovnanou bitvu rozhodl v samotném závěru dvěma góly kanonýr Gáborík. Poté Slováci zdolali Lotyše, těsně přetlačili Američany a Kazachy a skupinu zakončili jasnou výhrou 3:0 nad Švédskem. Právě tento zápas však měl nádech určité kontroverze, a to ze strany seveřanů - šuškalo se totiž, že Sundin a spol. nemají na úspěchu v tomto střetnutí příliš velký zájem. Důvod byl prostý – porážka najisto zanechala tým Tre Kronor na třetím místě skupiny, což pro něj znamenalo čtvrtfinále proti Švýcarům, kteří sice v druhé skupině zářili, ale i tak se pro klíčový den turnaje jevili jako nejpřijatelnější soupeř. Po letech tento nestandartní přístup žlutomodrých nepřímo přiznal sám Peter Forsberg a údajně i další hráči. Ať tak nebo tak, Slováci vyhráli skupinu s plným počtem bodů a mohli se chystat na velké federální derby. Druhé místo v tabulce uzmuli Rusové, kteří se po úvodní facce rychle oklepali a vyhráli všechna čtyři zbylá utkání skupiny, přičemž Švédy rozdrtili 5:0. Naopak velmi nevýrazný výkon předvedli v základní části turnaje obhájci stříbrných medailí Američané. Podle mnohých poněkud přestárlý celek začal překvapivou a horko těžko vybojovanou remízou se slabším Lotyšskem a po povinném vítězství nad Kazachstánem podlehl Slovensku, Švédsku i Rusku, byť pokaždé těsně o gól. Na postup do play off to nicméně celkem v pohodě stačilo, neboť Lotyši na svůj statečný výkon z prvního zápasu nenavázali, a nakonec nečekaně prohráli i s Kazachy, což je odsoudilo k poslednímu místu jak ve skupině, tak i v konečném celkovém pořadí turnaje.
Český tým vyhlížel velké čtvrtfinálové derby s vědomím, že jeho branku bude poprvé od začátku hájit Milan Hnilička. Před turnajem nemyslitelný, ale vzhledem k vývoji událostí ve skupině celkem logický scénář. Diskuze o tom, zda bude v den D chytat Hašek či Vokoun tak byly definitivně postaveny na hlavu. A liberecký gólman na svůj dobrý výkon z utkání s Kanadou dokázal navázat a spolu s ním i celé mužstvo. Oproti nejistému působení ve skupině to byl skutečně maximální rozdíl – čeští hokejisté na Slováky vlétli s vervou a sebevědomím, v první třetině měli více než trojnásobnou střeleckou převahu a ve 13. minutě, paradoxně v oslabení, šli do vedení zásluhou Ručinského, který brilantně zakončil samostatný únik. Ve druhé třetině jsme v dobrém výkonu pokračovali a když těsně před polovinou utkání zvýšil Hejduk na 2:0, vypadalo to velmi nadějně. Nečekaně zakřiknutí Slováci ale zbraně nesložili, v úvodu třetí části snížil po rychlém výpadu Gáborík a začalo drama, které vyvrcholilo závarem před Hniličkou v poslední minutě, kdy kotouč zůstal jen pár centimetrů před brankovou čárou. Tři vteřiny před koncem pak trefou do prázdné klece definitivně rozhodl Straka a mohlo se začít slavit. Všechny předchozí těžkosti a nezdary byly rázem, alespoň prozatím, zapomenuty a mezi českými fandy se opět začalo mluvit o zlatu. To soupeř zažíval smutek a zmar. Slováci sice v Turíně konečně dokázali, že se mohou směle měřit i s těmi úplně nejlepšími, ten hlavní krok mezi nejužší světovou špičku však už neučinili.
Vůbec prvními semifinalisty se stali Švédové, kteří měli před duelem se Švýcarskem nůž na krku. A to nejen kvůli údajnému „výběru“ soupeře pro rozhodující den turnaje, ale také vzpomínce na šokující vyřazení na předchozí olympiádě od Běloruska. Pokud by Tre Kronor selhali i tentokrát, asi by jim to jejich fanoušci hodně dlouho neodpustili. Gustavsonova družina ale tlak ustála, Švýcaři dokázali držet krok jen v první třetině, od té druhé už se favorit rozjel naplno a do semifinále postoupil po jasné výhře 6:2. Mezi nejlepší čtyřku prošli také Finové, kteří zvládli dramatickou bitvu s Američany výsledkem 4:3. Největším tahákem čtvrtfinálových bojů byl však souboj obhájců titulu Kanady proti nažhavenému Rusku. Vyrovnaný zápas dvě třetiny nepřinesl gól, v úvodu té třetí pak udeřil agilní Ovečkin, jehož zásah byl nakonec vítězný. Javorové listy opět doplatili na chabou koncovku a Jevgenij Nabokov byl pro ně ten den nepřekonatelný. V poslední minutě zasadil Kanaďanům ránu z milosti Kovaljov, čímž bylo završeno jednoznačně nejhorší vystoupení kolébky hokeje na vrcholné scéně v historii. Kromě hrozivého sedmého místa zarážel hlavně fakt, že v posledních čtyřech zápasech turnaje Kanada vstřelila pouhé tři góly, všechny v první třetině souboje s Českem, hned ve třech utkáních tak vyšel pověstný kanadský útok na prázdno. Spolu s rovněž nevýraznými Američany skončili svěřenci Pata Quinna v konečném pořadí až za Slovenskem a Švýcarskem (!), tak tvrdý políček zámořský hokej nikdy předtím ani potom od Evropy nedostal.
Závěrečné boje o medaile se tak, řečeno s nadsázkou, změnily v podstatě v Euro Hockey Tour, ovšem s patřičně hvězdným hráčským obsazením. Náš tým čekali v bitvě o finále Švédové, kteří nám měli za poslední roky hodně co vracet – ať už za semifinálovou prohru z Vídně či ultimátní nářez ze Světového poháru. Že žlutomodří berou odplatu velmi vážně, naznačili jasně už po půl minutě hry, kdy skóre otevřel Modin. Za nás sice záhy odpověděl Kuba, ale soupeř postupně zvyšoval obrátky a ve druhé třetině rozpoutal doslova peklo – během necelých sedmi minut zvedl stav z 2:1 na 5:1 a český sen o zopakování Nagana se začal povážlivě hroutit. Hrdina bitvy se Slováky Hnilička putoval po pátém inkasovaném gólu na střídačku a do branky opět zamířil Vokoun. Hemský s Prospalem pak následně rychlými góly na chvíli vrátili týmu naději, Švédy ale ještě před druhou přestávkou uklidnil Alfredsson, vysokou prohru 3:7 pak v závěrečném dějství zpečetil Holmstrom. Po čtvrtfinálovém vzepětí tak přišlo kruté vystřízlivění, seveřané nás prakticky ve všem předčili, a hlavně byli hladovější po vítězství.
Také druhé semifinále skončilo nečekaně výrazným triumfem Skandinávců. Svižní Finové nasázeli Rusům čtyři branky, popáté v turnaji navíc udrželi čisté konto. V boji o bronz tak české mužstvo čekala repríza čtvrtfinále ze Salt Lake City. V brance zůstal Vokoun a bylo znát, že chce za každou cenu odčinit rozpačité výkony ze skupiny. Naši tentokrát začali mnohem lépe a už v šesté minutě se zásluhou Erata ujali vedení. Jeden z klíčových momentů utkání pak přišel na začátku druhé třetiny, kdy Kovalčuk nešetrně atakoval Kubinu, čímž českého beka, ale zároveň kvůli trestu i sebe vyřadil ze hry. Češi dostali k dispozici pětiminutovou přesilovku, kterou parádní bombou od modré zužitkoval Židlický gólem na 2:0. Rusové si sice udržovali střeleckou převahu, ale naráželi na spolehlivého Vokouna, kterému navíc vydatně pomáhala kompaktní česká defenziva, počínající si oproti předchozímu utkání mnohem zodpovědněji. Devětadvacetiletého gólmana nakonec nikdo ze soupeřových hráčů nepokořil, v posledních vteřinách naopak uzavřel gólem do prázdné branky účet zápasu, stejně jako proti Slovákům, Straka. I přes mnohá klopýtnutí a nevýrazné výkony tak měla olympijská cesta národního týmu přece jen medailovou tečku.
Ne, nebyl to pro nás turnaj, na který by se vzpomínalo jen s úsměvem. Vydařily se vlastně jen dva zápasy, čtvrtfinále a boj o bronz (a možná část utkání s Kanadou). Nezazářily některé předpokládané opory – více se čekalo od kapitána Langa, s vyloženě dobrým pocitem se z Itálie i přes bezchybně odchytaný zápas s Rusy nevracel ani Vokoun, lepší turnaje s reprezentací určitě zažili i Ručinský, Hejduk či Jágr. Navíc se objevovaly informace o tom, že komunikace mezi trenérem a hráči nefunguje tak, jak by měla. V ty nejdůležitější momenty se ale mužstvo přece jen dokázalo semknout a zisk jakékoliv medaile z takto obsazeného turnaje úspěch jistě byl, obzvlášť když jsme za sebou nechali oba zámořské výběry, Rusko i nečekaně dobré Slováky a Švýcary. I tak tuzemští fanoušci i odborníci přijali turínský výsledek s mírnými rozpaky, netušíc však, že se jedná o na minimálně dalších dvacet let poslední cenný kov z olympijského hokejového turnaje. Prestižní klání v Itálii v podstatě zakončilo slavnou éru naší zlaté generace, svůj poslední velký turnaj odehráli např. Lang, Hejduk, Prospal, Hašek, Straka, Ručinský, František Kaberle, či Špaček. Konec v reprezentaci tradičně naznačoval i Jaromír Jágr, který však nakonec v národním dresu vydržel ještě téměř deset let.
Po slovanském a severoamerickém došlo na třetích olympijských hrách s účastí hvězd z NHL i na tradiční severské derby. Souboj Švédska a Finska se nesl v klasickém duchu, prim hrála hlavně soustředěná obranná hra a opatrná taktika. První se radovali Finové, když v 15. minutě skóroval z přesilovky Timonen. Ve druhé části Švédové zásluhou Zetterberga a Kronwalla vývoj obrátili, Peltonen však záhy zařídil vyrovnání. Rozuzlení vyrovnané bitvy přišlo v samotném úvodu třetího dějství. Pouhých deset vteřin po vhazování se do puku na modré opřel švédský obránce Lidstrom a životní ranou nasměroval svůj tým k zisku zlatých olympijských medailí. Finové i přes veškerou snahu skvělého Lundqvista v brance modrožlutých už nepřekonali a po Světovém poháru museli zkousnout další trpkou finálovou porážku. Švédské hvězdy naopak slavily první opravdu velké společné vítězství, a i když si mohli všichni myslet leccos o tom, jakým způsobem přišly ke čtvrtfinálovému soupeři, faktem bylo, že zápasy play off zvládly skutečně mistrovsky.
Již za pár dní se elita světového hokeje sejde pod pěti olympijskými kruhy v Itálii po dvaceti letech znovu. Kdo se ze zlatých medailí bude radovat tentokrát?
Zdroje:
Turín 2006 - Karel Felt, Radek Malina (Ottovo nakladatelství, s.r.o., 2006)
ZOH Turín 2006 - Sny, střepy a štěstí - Jaromír Bosák (Daranus, s.r.o., 2006)
100 let českého hokeje - Karel Gut, Jaroslav Prchal (AS press, s.r.o., 2008)
iDNES - ZOH 2006 hokej
Youtube
