Článek
Český hokej byl na přelomu tisíciletí na absolutním vrcholu. Na senzační naganský triumf z roku 1998 navázal národní tým třemi tituly mistrů světa v řadě, v NHL i nadále zářili Hašek s Jágrem a mnoho dalších borců, světové šampionáty vyhrávali také junioři.
V roce 2002 jsme se chystali své výsadní postavení potvrdit, a to jak na MS, tak především na olympiádě v Salt Lake City, kde se měli opět představit nejlepší hráči planety a kam jsme mířili jako obhájci prvenství. Bohužel, každá sláva jednou končí a tu naši utnuli na hrách v USA Rusové hned ve čtvrtfinále výsledkem 1:0. Jak skóre utkání napovídá, mužstvo zničila hlavně špatná koncovka a také gólman sborné Chabibulin, který pochytal 41 střel. A stejný soupeř se stal ve stejné fázi turnaje našemu týmu osudným i na následném světovém šampionátu ve Švédsku. České střelce tentokrát mučil Maxim Sokolov, který sice jednou kapituloval, ale vítězství nakonec Rusům vychytal. Nebylo nic platné, že naši vyhráli všech šest předchozích zápasů turnaje, i na druhé vrcholné akci sezony jsme zůstali zcela bez medaile, a zlatými úspěchy namlsaní čeští fanoušci museli vstřebat krutý pád z výšin.
Jednou z prvních reakcí na nepovedenou sezonu byla změna na pozici hlavního trenéra. Josef Augusta dovedl národní tým ke dvěma titulům mistra světa, po dvou neúspěších v řadě mu však svaz navzdory jeho přání neprodloužil smlouvu a dosadil na jeho místo Slavomíra Lenera, asistenta Ivana Hlinky ze zlatého Nagana.
První velkou zkouškou pro nového kouče bylo na jaře roku 2003 mistrovství světa ve Finsku, na kterém se měl pokusit vrátit náš hokej zpět na vrchol či alespoň na stupně vítězů. Nominace se ovšem nerodila lehce a brzy bylo jasné, že mnoho klíčových hráčů bude na šampionátu chybět. S reprezentací se definitivně rozloučilo legendární duo Patera – Procházka, nedorazili ani Jágr, Lang, Ručinský, Tomáš Kaberle, Hamrlík, Fisher, Dvořák, Čajánek a Škoula. Ti všichni sice byli po vyřazení svých klubů v NHL volní, ale z různých důvodů účast odřekli. Prostor tak dostalo hned dvanáct hráčů, kteří měli atmosféru světového šampionátu okusit vůbec poprvé, mezi nimi například Vrbata, Duda či Hudler. Debut na velké turnaji si měla odbýt také dvojice brankářů Málek a Vokoun. První jmenovaný v uplynulé extraligové sezoně vychytal pražské Slavii premiérový mistrovský titul, druhý si už několik let trpělivě budoval svoji pozici v NHL v dresu Nashville Predators. Poprvé od roku 1996 tak českou branku na MS nestrážil ani jeden z dvojice Čechmánek – Hnilička. Do Finska ale mířili i zkušení a známí borci jako Milan Hejduk, Martin Straka, Výborný, Hlaváč nebo Jaroslav Hlinka a také Robert Reichel, který podle očekávání dostal funkci kapitána.
67. mistrovství světa se konalo ve finských městech Helsinky, Tampere a Turku. Původně přitom mělo být dějištěm hokejového svátku Česko, ovšem stavba nové arény v Praze se poněkud protáhla a nezbylo než si s Finskem pořadatelství prohodit. 26. dubna 2003 tak náš národní tým nastoupil k prvnímu utkání šampionátu na ledě helsinské Hartwall arény, a to proti dosud neznámému soupeři – Slovinsku. Mužstvo, které hrálo teprve podruhé v elitní skupině, nebylo příliš velkou překážkou, Češi s Málkem v brance vyhráli v pohodě 5:2, když utkání rozhodli třemi góly už v první třetině.
Jestliže se někomu i tak zdálo takové skóre proti jednomu z nejslabších týmů turnaje poněkud skromné, přišel si na své v následujícím střetnutí s Rakušany. Naše jižní sousedy jsme smetli 8:1, přičemž klíčová byla tentokrát druhá dvacetiminutovka, ve které jsme nečekaně odevzdanému soupeři nasázeli hned pět branek. Dvakrát skórovali Straka a nováček Vrbata, v brance předvedl spolehlivý výkon Vokoun, jenž posléze dostal přednost i v prvním těžkém duelu na závěr základní skupiny proti domácím Finům.
Seveřané postavili pro „svůj“ šampionát mimořádně silný tým, ve kterém nechyběly hvězdy jako Sellane, Koivu, Jokinen, Timonen či Peltonen. Cíl byl jasný, k dosud jedinému mistrovskému titulu z roku 1995 přidat na domácí půdě další. A svěřenci kouče Hannu Aravirty do turnaje vlétli opravdu velmi odhodlaně, Rakušanům dali na úvod pět, Slovincům pak dokonce dvanáct branek! Dobře začali i proti našim – v 16. minutě překonal Vokouna při přečíslení dva na jednoho v oslabení Peltonen. Další radost však český gólman, chytající v opačném gardu, domácím příznivcům v zaplněné Elysée aréně v Turku nedopřál, a i díky jeho pomoci mohli naši utkání otočit – ve druhé třetině srovnal z dorážky Hejduk, sedm minut před koncem zajistil cenné vítězství nekompromisně zakončeným samostatným únikem Straka. Skupinu jsme tak bez ztráty bodu vyhráli, spolu s námi šli do osmifinálové fáze Finové a také Rakušané, kteří zvládli klíčový duel se Slovinci.
Slováci vstupovali do turnaje jako obhájci titulu, který rok předtím vybojovali v památném finále s Ruskem, když jim zlaté vítězství 4:3 zajistil Peter Bondra gólem v předposlední minutě. Naši bývalí federální partneři tak definitivně vstoupili mezi hokejové velmoci a na šampionát do Finska přijeli s oprávněným sebevědomím. Na začátek své cesty za dalším úspěchem vyfasovali velmi snadnou základní skupinu a proti slabším soupeřům si slušně zařádili. Ukrajincům nasázeli v úvodním utkání devět branek, proti Japoncům pak počet přesných zásahů zaokrouhlili na rovných deset! S Němci na závěr skupiny měli již podstatně více práce, ale i tentokrát zvítězili a do osmifinále šli se všemi body. Němci skončili v tabulce druzí, byť jejich výhry nad Japonskem a Ukrajinou byli podstatně skromnější než ty slovenské. Třetí místo a postup do dalšího kola si zajistili Ukrajinci, Japonce čekala opět jen skupina o udržení.
Ve skupině C splnili role favoritů Kanaďané a Švédové, kteří uhlídali slabší Lotyše a Bělorusy, vzájemný zápas dvou hokejových gigantů pak vyzněl lépe pro javorové listy. Souboj o třetí flek a místenku v osmifinále zvládlo lépe Lotyšsko.
Největší překvapení celého šampionátu se zrodilo hned v jeho samotném úvodu. Po dlouhých 54 letech se mezi nejlepšími hokejovými zeměmi objevili Dánové, přičemž jejich premiéra v roce 1949 dopadla velmi bídně – nejen že skončili poslední, ale od Rakouska tehdy dostali dvacet pět a od Kanady dokonce hrozivých čtyřicet sedm gólů! Dodnes se jedná o vůbec nejvyšší brankový rozdíl v historii MS, a tak nebylo divu, že v roce 2003 vstupoval dánský národní tým do turnaje jako jasný outsider. Jenomže zázraky se občas dějí a hráči v červenobílých dresech jeden takový předvedli hned v prvním utkání proti Američanům. Nad zámořským soupeřem vedli v čase 12:21 už 3:0 a i když favorit v dalším průběhu utkání dotahoval, náskok udrželi až do konce a zvítězili senzačně 5:2! Následně sice dánský tým jasně prohráli s Ruskem (1:6) i se Švýcarskem (2:6), přesto se mohl radovat z nečekaného postupu do další fáze turnaje, a to právě na úkor Američanů. Ti po úvodní blamáži podlehli překvapivě také Švýcarům (0:1) a už po dvou kolech základní části tak věděli, že místo o medaile budou po pěti letech opět bojovat jen o záchranu v elitní kategorii mistrovství světa. Nic na tom nemohl změnit ani jejich závěrečný zápas ve skupině s Rusy, se kterými na konec prohráli rovněž (2:3). Sborná naopak ve skupině neztratila ani bod, kromě Dánů a Američanů porazila i Švýcary (5:2) a v tabulce obsadila jasné první místo.
Američané tedy museli svoji příslušnost mezi hokejovou smetánkou hájit ve skupině o udržení spolu s Běloruskem, Slovinskem a Japonskem. A celkem bez problému to zvládli. Japonce a Slovince porazili s přehledem, a i Bělorusy přetlačili, takže pohroma v podobě pádu o patro níž, se nekonala. Konečné třinácté místo byla ovšem ostuda tak jako tak a pro americké hráče bylo asi v podstatě štěstí, že hokejový šampionát v jejich vlasti téměř nikoho nezajímá. Do nižší divize mistrovství světa putovali Bělorusové a Slovinci, naopak Japonci i přes konečné poslední místo v turnaji mohli být relativně v klidu, neboť měli jako vždy v záloze ještě kvalifikaci Dálného východu, díky které si mohli „áčko“ dodatečně zajistit. A vzhledem k jejich dominantnímu postavení v tomto regionu se jim to posléze celkem v pohodě opět podařilo, zároveň to však takto bylo naposled, od dalšího roku už totiž IIHF přestala nad asijským hokejem držet ochranou ruku.
Český tým čekaly v osmifinálové skupině opět tři soupeři. Proti prvnímu z nich, Ukrajině, to pro nás byla stejně jako v případě Slovinska historická premiéra a nejednalo se o vyloženě jednoduchý souboj. Střelecky jsme se prosadili až ve druhé třetině, zato však hned čtyřikrát během necelých deseti minut. Ukrajincům se pak v dalším průběhu utkání podařilo náš náskok zredukovat na polovinu, poslední slovo však měl v samotném závěru Jaroslav Hlinka, který uzavřel na konečných 5:2.
Také v následujícím střetnutí nás čekal papírově slabší protivník, Němci však už několikrát dokázali vzájemné duely pořádně zdramatizovat. I tentokrát bojovali, jak mohli, přesto to bylo nakonec v porovnání s dřívějškem o něco klidnější utkání, alespoň tedy výsledkově. Vyhráli jsme 4:0, když se zaskvěl hlavně dvougólový střelec Hlaváč a také brankář Málek, který se do branky vrátil po třech zápasech a rovnou vychytal své první čisté konto na mistrovství světa. Přesto však role jedničky dál zůstávala Vokounovi, který následně hájil naši klec i ve federálním derby se Slovenskem. Šlo o první místo v tabulce osmifinálové skupiny a bylo nutné zvítězit, neboť remíza vzhledem ke skóre hrála do karet soupeři.
Slováky totiž gólový apetit neopouštěl ani ve druhé fázi šampionátu, hned v jejím úvodu šokovali domácí Finy jasnou výhrou 5:1, v dalším utkání potupili sedmi zásahy Rakušany. Proti našim pak svěřenci trenéry Hossy toužili konečně bodovat i na velkém turnaji, zpočátku se však duel vyvíjel opět ve prospěch českého týmu. Na dva góly Straky navázal svým zásahem Výborný a v polovině utkání jsme vedli 3:1. Slováci ovšem zbraně nesložili – ještě ve druhé třetině snížil Demitra, historicky první bod na mistrovství světa ve vzájemných zápasech pak pro Slováky získal šest minut před koncem Nagy. Remíza 3:3 znamenala, že Šatan a spol. vyhráli o skóre skupinu, čímž si zajistili papírově nejhratelnějšího soupeře pro čtvrtfinále – Švýcarsko. Nám naopak osud přihrál do cesty největší strašák z minulého roku – potřetí v řadě jsme se v nejdůležitějším utkání turnaje měli utkat s Ruskem. Kromě Čechů a Slováků do play off postupovali také Finové a Němci, pro Ukrajince a Rakušany turnaj končil.
Druhá osmifinálová skupina měla o něco pestřejší průběh. Hned na začátku přišel dánský šok číslo 2. Kanadu sice stateční seveřané neporazili, i remíza 2:2 však byla prvotřídní senzací a potvrzením toho, že výhra nad Američany nebyla úplně náhodná. Velmi zajímavé bylo i srovnání s již zmiňovanou děsivou porážkou z MS 1949 – dánský hokej ušel od té doby evidentně hodně dlouhou cestu. A nebyl to jediný překvapivý výsledek v osmifinálové skupině F. Nepříjemně zaskočeni byli i Rusové, kteří nečekaně podlehli Lotyšům 1:2. To zase oživilo vzpomínku na MS v Petrohradu v roce 2000, kde hvězdami nabitá sborná prohrála s pobaltskou zemí poprvé, což ji spolu s dalšími porážkami připravilo o čtvrtfinále a odsoudilo k ostudnému 11.místu. Takové potupě se tentokrát Rusové vyhnuli, a to i přesto, že v osmifinále nestačili ani na Švédy a Kanadu. Oddychnout si však mohli až když Švýcaři na závěr skupiny nebodovali proti Švédům. Spolu s Lotyšskem a Švýcarskem měli svěřenci trenéra Pjuščeva čtyři body a nejlepší skóre ze vzájemných zápasů. Černý Petr zbyl nakonec na Lotyše, kteří na tom v tomto ohledu byli naopak nejhůře, přesněji řečeno vstřelili méně gólů než stejným brankovým rozdílem disponující Švýcaři.
První místo v tabulce získala i přes zaváhání s Dánskem Kanada, která se mohla těšit na čtvrtfinále se slabšími Němci, zatímco druhé Švédy čekalo třaskavé skandinávské derby s domácím Finskem. Kromě Lotyšů jeli domů také Dánové, kteří však svoji obnovenou premiéru na vrcholné hokejové akci mohli považovat za velmi povedenou. A v elitní skupině MS se nepřetržitě drží dodnes, letos navíc dosáhli historického úspěchu, když se přes Kanadu senzačně dostali do semifinále a skončili na skvělém čtvrtém místě.
Český tým se připravoval na náročné čtvrtfinále s Ruskem s vírou, že do třetice už snad neoblíbeného soka konečně dokáže porazit. Nebylo však radno se utěšovat tím, že sborná dosud příliš nezářila a do play off prošla s odřenýma ušima. Stejné to bylo i na předchozím MS, kde Rusové postupovali až ze čtvrtého místa s tím, že před pátou Ukrajinu je dostalo jen lepší skóre. A ani v Salt Lake City nepůsobili ve skupině zrovna jistým dojmem, přesto na nich naši ztroskotali. V Turku už ovšem recept na ruského medvěda přece jen recept našli. Poprvé se na nás štěstí usmálo v závěru první třetiny, kdy v oslabení ujeli Hejduk s Hlaváčem a druhý jmenovaný otevřel skóre. Rozhodující kroky pak národní tým udělal ve druhé dvacetiminutovce. Nejprve se do horního růžku ruské branky parádně trefil Hejduk, třetí branku přidal v přesilovce Jaroslav Hlinka a hrdina čtvrtfinále z předchozího roku, gólman Sokolov, se nechal vystřídat. Jeho nástupce Podomackij už sice ve zbytku utkání neinkasoval, Čechy to však mrzet nemuselo. V jejich brance totiž exceloval skvělý Vokoun, který ve svém prvním opravdu velkém zápase za reprezentaci udržel čistý štít a výrazně se tak podílel na konečném vítězství 3:0. Ruský balvan byl odvalen, cesta do semifinále se opět uvolnila. Po smolné předchozí sezoně se jednalo o výraznou vzpruhu, všichni jsme navíc tehdy věřili, že nezůstane jen u toho.
Čtvrtfinálovou zkoušku úspěšně složili i Slováci, kteří sice se Švýcary po první třetině ztráceli, ale posléze zvládli skóre obrátit a potřetí ve čtyřech letech postoupili mezi nejlepší čtyřku šampionátu.
Do semifinále prošla také Kanada, která se však proti Německu natrápila o mnoho více, něž by se čekalo. Dlouho to přitom na žádné komplikace nevypadalo, javorové listy vedly po dvou třetinách 2:0, ve třetí části však Němci zásluhou Kopitze a Kreutzera ztrátu smazali a zápas šel senzačně do prodloužení. To ovšem favorit zvládl mazácky, už po 37 vteřinách jej poslal dál přesnou střelou obránce Eric Brewer.
Jednoznačně nejzajímavější a nejdivočejší průběh však mělo čtvrtfinálové utkání mezi odvěkými rivaly Finskem a Švédskem. Domácí hráči zatím v turnaji působili poněkud rozpačitě, poráželi pouze jasné outsidery, s Němci ztratili bod, a hlavně nezvládli nejdůležitější zápasy s Českem a Slovenskem. Finští fanoušci jistě věřili, že ve čtvrtfinále to jejich miláčci zlomí a půlku zápasu to pro ně vypadalo více než nadějně. Skóre sice otevřeli Švédové, pak ale zavelel do útoku Selanne, který do 27. minuty zkompletoval hattrick, přičemž svým třetím zásahem zvyšoval už na 5:1! Zaplněná Hartwall aréna bouřila nadšením, snad nikdo z domácích fandů v tu chvíli nepochyboval, že jejich mužstvo dotáhne skvěle rozehraný zápas do vítězného konce. Jenomže osud, a hlavně Švédové měli jiné plány. Hráči Tre Kronor se do hry vrátili poměrně rychle, ještě před polovinou utkání snížili Jonsson a Forsberg na rozdíl dvou branek, v závěru druhé třetiny pak Hoglund vstřelil kontaktní gól a suverenita Finů byla ten tam. V čase 48:22 zmrazil příznivce týmu Suomi vyrovnáním po krásné individuální akci opět Forsberg, zkázu Finů dokonal pět minut před koncem Axelsson. Švédové završili zázračný obrat, zvítězili 6:5 a postoupili do semifinále, zatímco jejich nešťastný soupeř musel zkousnout zřejmě nejsmutnější porážku v celé své hokejové historii.
Češi se naopak nesli na vlně euforie a bilance s naším semifinálovým soupeřem, Kanadou, dávala dobrý důvod k optimismu ohledně dalšího postupu. S kolébkou hokeje jsme totiž od roku 1995 prohráli na velké akci jen jednou, vítězství 2:1 v úvodním semifinálovém duelu na MS 1999 v Lillehammeru navíc javorovým listům nebylo nic platné, neboť jsme tehdy zvládli následnou odvetu i rozhodující samostatné nájezdy a postoupili dál. Jenomže stejně jako naši dokázali zlomit ruské prokletí, tak i Kanada přišla na to, jak na neoblíbeného soupeře ze středu Evropy vyzrát. První polovina souboje o finále navíc silně připomínala průběh vítězného duelu se sbornou, jen v opačné verzi – po úvodní třetině jsme prohrávali 0:1, ve druhé třetině přidal soupeř další dvě branky a zklamaný Tomáš Vokoun se nechal vystřídat Málkem. Změna ovšem nastala i v kanadské brance, zraněného Seana Burka nahradil Roberto Luongo. Naši se následně obdivuhodně zvedli, přičemž stíhací jízdu rozjel sám kapitán Robert Reichel, který ještě před druhou přestávkou dvěma zásahy snížil na rozdíl jediného gólu. Když potom ve třetí minutě závěrečného dějství vyrovnal Hejduk, zdálo se, že je na turnaji zaděláno na další velký obrat. Kanaďané se ale na rozdíl od Finů ztrátou slibného náskoku nenechali rozhodit. Pouhou minutu a čtvrt po Hejdukovo gólu se před naším brankovištěm nejlépe zorientoval Calder, který pohotově zasunul kotouč za Málkova záda a vrátil svému týmu vedení. O dalších pět minut později se podruhé v utkání prosadil Heatley a v čase 52:53 už vedli svěřenci kouče Murrayho opět o tři góly. Jiskřičku naděje vykřesal ještě necelé tři minuty před koncem svou jedinou úspěšnou trefou v turnaji bijec Duda, samotný závěr utkání však opět patřil soupeři. Dandenault a Heatley, který završil hattrick, upravili skóre na poměrně hrozivých 8:4 a šance na finále byla definitivně pryč. Po skvělém čtvrtfinálovém vítězství tak přišlo velmi kruté vystřízlivění, jako by s námi Kanaďané chtěli zúčtovat za všechny předchozí ponižující nezdary. Stále byl ale ve hře ještě bronz, o nějž jsme se měli utkat se Slováky, se kterými ve druhém semifinále podobně zametli Švédové výsledkem 4:1. I zde se vítězům povedla odplata, mužstvo Tre Kronor Slováci ve stejné fázi turnaje vyřadili při svém zlatém tažení v předchozím roce.
V soubojích o třetí místo jsou kromě fyzických sil zásadní i ty morální, jinak řečeno oběma aktérům jde o to překonat zklamání z vyřazení a najít motivaci k tomu poprat se o bronzovou medaili. Bohužel, tento faktor byl protentokrát na straně našeho soupeře. Český tým se sice snažil bojovat, dvakrát smazal jednogólovou ztrátu, na trefu Petera Bondry z dvacáté šesté minuty však už odpověď nenašel. Ukrajinský rodák tak Slovensku po mistrovském titulu zajistil vítězným gólem také zisk třetího nejcennějšího kovu. Razítko na naši porážku dal ještě v závěru utkání Demitra, po třetí v řadě tak národní tým odjížděl z vrcholné akce bez medaile. A zatímco Slováci slavili další velký úspěch, který potvrdil jejich pozici ve světové špičce, nám nezbývalo než přemýšlet, jak vlastně výsledek na turnaji hodnotit. Těžko se dalo hovořit o úspěchu, zároveň se ale rozhodně nejednalo o propadák. Omlazené mužstvo podávalo po většinu šampionátu solidní výkony, zvládlo i obávané čtvrtfinále, na víc už bohužel zkrátka síly nezbyly. Medailový půst tedy pokračoval, návratu na vrchol se zlatá generace dočkala až o dva rok později na MS ve Vídni.
A jaké byly další osudy hráčů? Pro kapitána Roberta Reichela se jednalo o poslední světový šampionát v kariéře, dlouholetá opora reprezentace si pak ještě zahrála na Světovém poháru 2004, kterým své úspěšné působení v národním týmu uzavřela. Na mistrovství světa se po roce 2003 neobjevil už ani Milan Hejduk, jenž se s českým dresem rozloučil olympiádou v Turíně v roce 2006. První a zároveň poslední velký seniorský turnaj si ve Finsku zahráli Radek Duda, Petr Kadlec, Jaroslav Modrý, Petr Kolařík, Jindřich Kotrla, Pavel Trnka a také brankář Roman Málek. Naopak z Tomáše Vokouna se v následujících letech stal v podstatě český gólman číslo jedna, který národnímu týmu vychytal dva tituly mistrů světa (2005, 2010), v reprezentaci se posléze uchytili také debutanti Vrbata, Michálek, Vašíček a Hejda. To Jiří Hudler si na svoji další účast na světovém šampionátu musel počkat celých deset let.
O zlato si to v Helsinkách rozdaly týmy Kanady a Švédska. A bylo to poměrně zajímavé, vyrovnané finále s poněkud komplikovaným rozuzlením. Lépe začali seveřané, kteří si už v první třetině vypracovali dvoubrankový náskok, kanadští buldoci ovšem dokázali srovnat, a tak přišlo na řadu prodloužení. Rozhodující okamžik přinesla až 74.minuta - kanadský útočník Anson Carter objel švédskou branku a zasunul kotouč pod rychle se přesouvajícího gólmana Tellqvista, načež se začal divoce radovat a s ním i jeho spoluhráči. Vzápětí však museli borci s javorovým listem na hrudi svoje veselí zkrotit, protože hlavní rozhodčí Vladimír Šindler ani Švédové si regulérností vítězného gólu nebyli vůbec jistí, přesněji řečeno tím, že se o gól skutečně jednalo. Ke slovu se tedy dostalo i video, které následně odhalilo, že se puk na chvíli zřejmě opravdu ocitl kousek za brankovou čárou, a tak mohl český sudí zhruba po pěti minutách nervózního čekání jasný gestem potvrdit Kanaďanům zisk jejich už dvaadvacátého titulu mistrů světa.
Zdroj:
100 let českého hokeje - Karel Gut, Jaroslav Prchal
Kronika mistrovství světa v ledním hokeji 1920-2005 - František Vyhlídal, František Kříž
iDNES.cz
Wikipedia
Youtube
