Článek
Projekt Československa vznikl po první světové válce ve Francii, kdy tato země hledala způsob, jak ochránit své území sanitárním kordonem zemí, které budou Francií ovládány a budou de facto jejími protektoráty.
Ani v případě Československa tomu nebylo jinak a tak, když se po válce hledala podoba nové Evropy, dali Francouzi Benešovi a Masarykovi do rukou mapu a tužku a oni tam zakreslili stát, který měl hranice s Rumunskem, a nazvali to obnovou české státnosti. I když česká státnost končí na Českomoravské vrchovině na hranicích Moravy.
Ale ponechme, prosím, tuto bizarnost stranou a věnujme se tématu. Protože Slovensko roku 1918 nemělo nic společného se zeměmi našimi, které byly součástí civilizace, ale šlo o zemi zbídačenou, zpustlou a ubohou, jejíž obyvatelstvo bylo ze značné části negramotné, žilo v chýších podobných zemljankám a často propadlo alkoholismu.
Ano, při tomto popisu vás, milí čtenáři, zajisté napadne, že podobnost s Ruskem není čistě náhodná. A taky jak by i mohla nebýt, když Slovensko odjakživa k Rusku inklinovalo. Vlastně se dá říci, že rozdíl mezi Čechy a Slováky se dá popsat nejlépe, když užiju dvou jmen. To první je Ludovít Štúr a to druhé Karel Havlíček Borovský.
Ludovít Štúr, jeden z hlavních slovenských obrozenců, byl totiž fanatický rusofil a panslavista, který Slovensko navrhoval připojit k tehdejšímu carskému Rusku a slovenskou populaci rusifikovat.
Jak se sám vyjádřil: „Ruku na srdce, bratia, a odpovedzte: nebolo to práve Rusko, kto v našej smutnej minulosti svietilo ako maják v hlbokej noci nášho života? Nebolo to Rusko, ktoré oživilo naše nádeje, povzbudilo našu odvahu, vzkriesilo takmer vyhasnutú chuť do života? Pripojme sa teda k nemu, pristúpme celkom v duchu nášho národa na vodcovstvo historicky nám daného kmeňového staršinu,“ mělo Slovensko převzít i pravoslaví a druhým úředním jazykem měla být po ruštině srbština.
A nebyl sám, i Svetozár Hurban Vajanský prohlásil, že „tak by sa radšej rozpustil v ruskom mori ako v českej kaluži.“ A samozřejmě nejen on, ale všichni slovenští obrozenci, kteří si přáli vymanit se z nadvlády Maďarska a tvrdé maďarizace, upínali své zraky k Rusku.
Samozřejmě, něco takového pronikne hluboko do genetiky a duše národa, a proto je ona proruská inklinace na Slovensku takového charakteru, že ministerský předseda Fico kolaboruje s ruským fašismem a krom pár demonstrací se nic neděje. Protože je to zkrátka přirozené, chovat se jako Rus, myslet jako Rus a jako Rus i žít. Že je potom ale Slovensko nejchudší zemí EU, kterou předstihlo i Bulharsko, je pouze důsledek této národní mentality.
A proto náš Karel Havlíček Borovský, který byl také rusofil a panslavista, ovšem pouze do té doby, než do Ruska jel, naši národní duši zachránil, protože o tom, co v Rusku spatřil a zažil, podal svědectví takového charakteru, že z něj byla drtivá většina populace nadobro vyléčena. A tudíž je rusofilie u nás vnímána něco jako duševní úchylka. A to zcela po právu.
Proto jsme si po celou dobu naší společné státní existence nerozuměli. Jistě, i na Slovensku je mnoho lidí, kteří myslí jako my, ale bohužel jich není většina, a tak se přestěhovali k nám a dobře udělali.
Protože žít ve společnosti, která odmítá západní demokracii, liberalismus, svobodu a toleranci, je něco, co člověk dnes podstupovat nemusí. Život je příliš krátký na to, aby ho člověk prohádal s lidmi okolo.
A pro nás je to rovněž i klíč k pochopení myšlení Andreje Babiše a taky jako varování před jeho volbou. Protože pan Babiš, jakožto Slovák, naší zemi nikdy nemůže rozumět, nic o ní ostatně ani neví, nezná její historii a kulturu a pokud se dostane k moci, bude zavádění slovenského, tedy ruského způsobu vlády příčinou nekonečných konfliktů, které povedou k chaosu a ekonomickému a společenskému úpadku.
Neboť s ruskou mentalitou přichází i ruská bída. Před kterou varoval už K. H. Borovský.
Miroslav Václavek
Šumperk
