Článek
Důchodový účet není kasička se jménem každého důchodce
Český státní důchod není osobní spořicí účet, na kterém by ležely peníze odložené z vaší mzdy. Základní důchodové pojištění je průběžně financovaný systém. Jednoduše řečeno: dnešní pracující a zaměstnavatelé odvádějí pojistné a z těchto peněz se platí současné důchody. Tento princip popisuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, podle něhož je základní důchodové pojištění dávkově definované a průběžně financované.
Schodek důchodového účtu tedy neznamená, že se někde otevřela prázdná pokladna a zítra ráno nebude na výplatu penzí. Znamená to, že příjmy z důchodového pojistného v daném období nestačí na výdaje na důchody a správu systému. Rozdíl se pak řeší v rámci státního rozpočtu. Ministerstvo financí přímo uvádí, že příjmy a výdaje systému důchodového pojištění jsou součástí hospodaření státního rozpočtu a jsou sledovány odděleně na měsíční bázi. V roce 2025 vykázalo Ministerstvo financí příjmy z pojistného 712,73 miliardy korun a výdaje včetně správy 721,95 miliardy korun. Saldo tak bylo minus 9,21 miliardy korun.
To není málo. Ale také to není obraz státu, který přestal vyplácet důchody. Pro srovnání, v roce 2023 byl podle stejné tabulky schodek systému včetně správy 72,79 miliardy korun a v roce 2024 činil 50,68 miliardy korun. Rok 2025 tedy vypadal výrazně lépe, přesto zůstal v minusu. A právě proto se o penzích mluví pořád dokola.
Proč se řeší valorizace: každá koruna navíc se násobí miliony lidí
Valorizace má chránit důchodce před zdražováním. Kdyby se penze nezvyšovaly, zůstala by na papíře stejná částka, ale v obchodě by za ni člověk koupil méně. Proto se důchody pravidelně zvyšují podle zákonných pravidel. Jenže u více než dvou milionů starobních důchodců se i zdánlivě malá úprava vzorce rychle změní v miliardy.
Ke konci roku 2025 pobíralo v Česku některý z důchodů 2,83 milionu lidí a starobní důchod 2,346 milionu lidí, jak uvádí Český statistický úřad. Když se průměrný důchod zvýší o stovky korun měsíčně, pro jednotlivce je to často nutná pomoc na jídlo, léky nebo energie. Pro rozpočet je to ovšem trvalý výdaj, který se opakuje každý měsíc a obvykle se už nebere zpět.
Proto se politici přou, zda má valorizační vzorec zohledňovat jen růst cen a část růstu reálných mezd, nebo být štědřejší. MPSV v přehledu důchodové reformy uvádí návrh, aby se do valorizace započítávalo 50 procent růstu reálné mzdy namísto nynější jedné třetiny. Pro seniora to zní dobře, protože důchod by v příznivých letech mohl držet krok nejen s cenami, ale i s životní úrovní pracujících. Pro státní kasu to ale znamená vyšší dlouhodobý závazek.
Tady nejde o závist vůči důchodcům. Kdo celý život pracoval, má mít důstojnou penzi. Jenže poctivé je říct i druhou polovinu věty: valorizace není jednorázový dárek, ale pravidlo, které ovlivní výdaje na mnoho let dopředu.
Proč se řeší věk odchodu: lidí v penzi bude přibývat
Důchodový účet netrápí jen dnešní čísla. Hlavní tlak přichází z demografie. Český statistický úřad ve své projekci očekává, že podíl lidí ve věku 65 a více let vzroste ze zhruba jedné pětiny populace na přibližně jednu třetinu kolem roku 2100. Největší nárůst počtu seniorů má být patrný kolem roku 2040, kdy do vyššího věku dorazí silné ročníky narozené v 70. letech. ČSÚ také uvádí, že zatímco v roce 2023 připadalo na 100 dětí do 14 let 126 seniorů, kolem roku 2040 má být tento poměr nad 200. Údaje zveřejňuje ČSÚ v projektu Senioři v datech.
To je jádro celé debaty. Když přibývá lidí v důchodu a nepřibývá stejně rychle lidí v práci, průběžný systém se dostává pod tlak. Ne proto, že by senioři byli problém. Problémem je poměr mezi těmi, kdo platí, a těmi, komu se vyplácí.
Proto se řeší důchodový věk. Vyšší věk odchodu znamená, že lidé déle odvádějí pojistné a kratší dobu pobírají důchod. Nižší věk odchodu je pro jednotlivce příjemnější, zvlášť v těžkých profesích, ale pro systém dražší. Není divu, že každá vláda s tímto tématem zachází opatrně. Sáhnout na důchodový věk je politicky nevděčné. Nesáhnout na něj vůbec může být rozpočtově drahé.
Práce v důchodu není zrada na odpočinku, ale jedna z pojistek
Další důvod, proč stát řeší práci v penzi, je jednoduchý: kdo chce a může pracovat i po přiznání starobního důchodu, pomáhá sobě i systému. Ne každý má zdraví, profesi nebo chuť pokračovat. Nikdo rozumný nebude posílat vyčerpaného člověka z těžkého provozu zpátky ke stroji jen proto, aby v tabulce vyšlo lepší číslo. Ale u lidí, kteří pracovat mohou, dává motivace smysl.
MPSV v červenci 2026 představilo novelu, podle níž se má pracujícím důchodcům procentní výměra důchodu zvyšovat o 1,5 procenta za každý odpracovaný rok, u zaměstnanců automaticky bez žádosti. Ministerstvo zároveň uvádí, že opatření reaguje na demografický vývoj i nedostatek pracovníků v řadě profesí. Podrobnosti popsalo MPSV.
Pro seniora to může znamenat dvojí výhodu: vyšší čistý příjem z práce a později i o něco vyšší důchod, pokud novela projde v navržené podobě. Pro stát to znamená, že zkušený člověk zůstává na trhu práce, platí daně, pomáhá firmám a často drží místo, kde by náhrada nebyla hned.
Schodek důchodového účtu tedy není důvod k panice, ale je to varovná kontrolka. Ukazuje, že důchody se nedají řešit jen líbivou větou „přidáme všem“. Musí se hledat rovnováha mezi důstojnou penzí, snesitelným věkem odchodu, férovou valorizací a možností pracovat déle tam, kde to zdraví dovolí. Běžný senior se nemusí bát, že mu kvůli jednomu schodku přestane chodit důchod. Měl by ale vědět, proč se kolem penzí pořád přepisují pravidla. Ne kvůli účetnímu sportu, ale kvůli tomu, aby systém unesl i další generaci.
