Článek
Tisícovka měsíčně člověka ve stáří nespasí
Když slyším, že si někdo na penzi posílá pár stovek, nechci ho peskovat. Vím, jak se žije, když člověk platí nájem, energie, dětem boty a zubaře. Jenže zároveň je fér říct nahlas nepříjemnou věc: malá částka posílaná pár let před důchodem stáří nezachrání.
Podle Ministerstva financí mělo na konci prvního čtvrtletí roku 2026 penzijní připojištění nebo doplňkové penzijní spoření 3,91 milionu lidí. To vypadá pěkně. Jenže počet účastníků od začátku roku 2024 klesl o více než čtvrt milionu. Staré penzijko ubývá rychleji, než nové přibírá.
A to je špatný signál.
Češi mají penzijní spoření často jako malou přihrádku bokem. Něco tam pošlu, stát něco přidá, hlavně ať je klid. Jenže klid to být nemusí. Státní penze už sama o sobě mnoha lidem stačí jen tak tak. A mladší generace bude jednou v ještě tvrdší situaci, protože pracujících nebude tolik a důchodců přibude.
Já už v penzi jsem, takže se mi to říká s hořkou zkušeností. Člověk si ve čtyřiceti myslí, že stáří je někde za kopcem. Jenže ono nepřijde pomalu. Najednou stojí ve dveřích a ptá se, kolik máte našetřeno.
Banky chtějí změnu. Dobře, ale nejdřív ať mluví narovinu
Bankéři a penzijní společnosti dnes říkají, že pravidla se musí změnit. V něčem mají pravdu. Prezident Asociace penzijních společností Radek Moc v rozhovoru pro iROZHLAS mluvil o tom, že Češi začínají spořit pozdě a příliš konzervativně. To sedí. Kdo začne v pětapadesáti, už dohání vlak, který dávno odjel.
Jenže když banky mluví o změně pravidel, měla bych jedno přání: méně líbivých hesel a víc poctivého účtování. Protože penzijní spoření není dobročinnost. Je to byznys. A poplatky, výnosy i riziko musí lidé vidět jasněji než drobným písmem někde v sazebníku.
Ministerstvo financí už od roku 2024 umožňuje i dlouhodobý investiční produkt, u něhož si lidé mohou spolu s dalšími produkty spoření na stáří odečíst od základu daně až 48 tisíc korun ročně. Zaměstnavatel může zaměstnanci na tyto produkty přispět až 50 tisíc korun ročně osvobozeně od daně.
To jsou už zajímavé peníze. Ale jen pro toho, kdo má z čeho spořit. A také pro toho, kdo rozumí rozdílu mezi státním příspěvkem, daňovou úlevou, investicí a rizikem. Upřímně? Spousta lidí v tom plave. A finanční instituce z toho občas těží víc, než by se mi líbilo.
Spoření musí vydělávat, jinak je to jen hezký obal
Největší chyba je myslet si, že penzijko je dobré už jen proto, že se tak jmenuje. Není. Musí dávat smysl. Musí mít rozumné poplatky, slušnou strategii a člověk musí vědět, jestli sedí v konzervativním fondu jen proto, že se kdysi bál, nebo protože to pro něj skutečně dává smysl.
Studie IDEA při CERGE-EI letos popsala české penzijní fondy jako systém s nízkými výnosy a vysokými poplatky. To není žádná maličkost. U dlouhého spoření totiž poplatek nevypadá hrozivě první rok. Bolí až po dvaceti nebo třiceti letech, kdy může sežrat část výnosu, který měl člověku pomoct ve stáří.
A právě tady má změna pravidel smysl. Ne proto, aby banky dostaly další pohodlný produkt k prodeji. Ale proto, aby se lidem vyplatilo začít dřív, spořit pravidelně a nebát se rozumného investování. Mladý člověk nemá mít všechny peníze uložené tak opatrně, že je inflace pomalu ohlodává jako starý rohlík.
Zároveň ale nikomu neradím skočit po první nabídce, kde se řekne „zajištění na stáří“. V penězích na penzi se nehraje na dojem. Hraje se na roky, poplatky, riziko a disciplínu. A také na důvěru. Tu si banky ani stát nevykřičí reklamou. Tu si musí odpracovat.
Češi si na penzi opravdu spoří málo a pozdě. Ale vina neleží jen na nich. Stát dlouho lidem šeptal, že hlavní jistota přijde z průběžného systému. Finanční domy zase často prodávaly produkty tak složitě, že jim obyčejný člověk raději ani moc nerozuměl.
Teď se všichni diví, že lidé váhají.
Pravidla hry se změnit mají. Jen ne tak, aby na nich zase nejlépe vydělal ten, kdo už dnes sedí u stolu. Mají se změnit tak, aby i běžný člověk s normální výplatou věděl, proč spoří, kolik ho to stojí a co z toho může čekat. Protože stáří není reklamní slogan. Je to účet, který jednou přijde každému.
