Článek
Na penzi je brzy, na novou práci pozdě
Když přijde výpověď v pětapadesáti, okolí často pronese větu, která zní skoro útěšně: „Vždyť už to nějak doklepeš do důchodu.“ Jenže ono není co doklepávat. Důchod není za rohem, úspory nejsou bezedné a člověk nemůže žít několik let ze vzduchu jen proto, že firma zrušila oddělení nebo se rozhodla omladit kolektiv.
Nezaměstnanost v tomto věku není totéž co krátká pauza mezi dvěma zaměstnáními. Člověk už má za sebou roky v jednom oboru, často i zdravotní potíže, které nejsou na první pohled vidět. Záda bolí, koleno se ozývá, noční směny se snášejí hůř. A do toho přijde pohovor, kde se personalista tváří mile, ale v hlavě si přepočítává, zda nebude kandidát za pár let příliš drahý, nemocný nebo blízko penze.
Ministerstvo práce připustilo, že zhruba čtyři lidé z deseti neodcházejí do důchodu ze stabilní práce. Část z nich už před penzí řeší nemoc, péči o rodinu, nezaměstnanost nebo předčasný důchod. Analýza MPSV tím vlastně potvrzuje něco, co rodiny znají dávno: pracovní život nekončí vždycky slavnostním podáním ruky poslední den před penzí.
Pracák není ostuda. Nesmí se ale stát čekárnou na stáří
Evidence na Úřadu práce bývá pro řadu lidí po padesátce citlivá. Celý život chodili do práce, platili účty, starali se o rodinu, a najednou mají pocit, že se musí obhajovat, proč nejsou zaměstnaní. Jenže pracák není známka selhání. Je to místo, kde člověk získá zdravotní pojištění, může čerpat podporu a hlavně nemusí hned sáhnout na všechny úspory.
Problém nastane ve chvíli, kdy se z evidence stane dlouhé čekání. Podpora jednou skončí, nabídky práce ubývají a člověk začne brát cokoli. Noční směny po operaci kyčle, fyzickou práci s bolavými zády nebo práci za peníze, které sotva pokryjí dojíždění. Tady se z nouze snadno stane další zdravotní problém.
Evidence na úřadu práce se sice za určitých podmínek započítává jako náhradní doba pro důchod, ale není to plnohodnotná náhrada zaměstnání. Pro výši penze se navíc tyto doby hodnotí jen částečně. ČSSZ proto správně upozorňuje, že několik let bez práce může zanechat stopu nejen na rodinném rozpočtu, ale i na budoucí penzi.
Největší lákadlo pak bývá předčasný důchod. Člověk si řekne, že už nemá sílu dál bojovat a aspoň bude mít jistotu. Někdy je to skutečně jediné rozumné řešení. Ale často jde o rozhodnutí udělané ze strachu, ne z klidu. A trvalé krácení důchodu pak člověk nese celý zbytek života.
Zkušenost není slabina, jen se musí prodat jinak
Po padesátce už většinou nefunguje poslat sto stejných životopisů a čekat, kdo se ozve. To je vyčerpávající i pro mladého člověka, natož pro někoho, kdo má za sebou třicet let práce a najednou má pocit, že musí dokazovat, že ještě není na odpis.
Mnohem větší cenu má konkrétní postup. Zavolat bývalým kolegům, ozvat se dodavatelům, podívat se po menších firmách, které nehledají naleštěný životopis, ale člověka, jenž umí převzít odpovědnost. Někdy pomůže i změna směru: účetní může dělat administrativu v menší firmě, řidič školit nové kolegy, prodavačka pracovat na kratší úvazek tam, kde není celodenní běhání po prodejně.
Úřad práce nabízí lidem nad 55 let program Věk není překážkou, který zahrnuje poradenství, rekvalifikace i pomoc se zkrácenými pracovními místy. Není to zázračná hůlka a práci nikomu nepřikáže. Může ale člověka vytáhnout z pocitu, že jediná možnost je čekat, až se přiblíží důchodový věk.
Těžké na tom všem není jen nedostatek peněz. Horší bývá pocit, že člověk, který celý život pracoval, najednou musí dokazovat, že ještě stojí za to. Přitom právě v posledních pracovních letech mívá nejvíc zkušeností, nejméně iluzí a často i největší chuť dělat práci pořádně. Jen potřebuje, aby mu někdo dal šanci dřív, než z něj systém udělá člověka čekajícího na důchod jako na vysvobození.
