Článek
Předčasný důchod není totéž co předdůchod
Když někdo řekne „půjdu do důchodu v šedesáti“, zní to hezky. Jenže státní důchod v šedesáti dnes většina lidí prostě nedostane. A pokud sáhne po předčasném starobním důchodu, musí počítat s krácením. Česká správa sociálního zabezpečení uvádí, že předčasný důchod je možný nejvýše tři roky před dosažením důchodového věku a od října 2024 je potřeba nejméně 40 let pojištění.
A teď přijde ten nepříjemný rozdíl. Předčasný důchod stát vyplácí, ale trvale ho zkrátí. Za každých i započatých 90 dní předčasnosti se procentní výměra snižuje o 1,5 procenta výpočtového základu. Od roku 2026 mají lidé s alespoň 45 lety pojištění mírnější krácení 0,75 procenta, ale to není dárek pro každého. ČSSZ také připomíná, že po přiznání předčasného důchodu už člověk později nepřejde na řádný starobní důchod, jako by se nic nestalo.
Předdůchod je něco jiného. Nejde o státní penzi, ale o peníze vyplácené z vlastního doplňkového penzijního spoření. Podle Ministerstva financí ho lze čerpat nejdříve pět let před řádným důchodovým věkem, musí trvat aspoň dva roky a měsíční splátka má být nejméně 30 procent průměrné mzdy. Stát za předdůchodce platí zdravotní pojištění a doba se pro výpočet státní penze bere jako vyloučená. Lidově řečeno: nepoškodí průměr výdělků, ale sama nepřidá odpracované roky.
Naspořeno musí být víc, než si člověk rád připustí
Tady končí pěkné řeči a začíná kalkulačka. MPSV oznámilo, že průměrný starobní důchod má v lednu 2026 dosáhnout 21 839 korun měsíčně. Kdo by si chtěl takovou částku vyplácet z vlastních úspor pět let, potřebuje zhruba 1,31 milionu korun. A to nepočítám inflaci, poplatky, daně ani to, že pračka se pokazí vždycky v nejhorší měsíc.
U předdůchodu je zákonné minimum nižší. V roce 2026 se počítá z průměrné mzdy 48 967 korun, takže 30 procent vychází zhruba na 14 690 korun měsíčně. Na dva roky je to přes 352 tisíc korun, na pět let přibližně 881 tisíc korun. To už není drobné spoření z padesátikorun po nákupu. To je slušná rezerva, kterou většina lidí nevytáhne z rukávu v devětapadesáti.
A právě tady je ta tvrdá pravda. Dřívější konec v práci si může dovolit hlavně ten, kdo na něj myslel dlouho dopředu, měl slušný příjem, zaměstnavatele s příspěvkem nebo štěstí na rozumné spoření. Paní za kasou, chlap z výroby nebo pečovatelka, kteří celý život lepili rozpočet od výplaty k výplatě, se k takové rezervě dostávají těžko. Těm se pak radí krásně od stolu.
Největší past je díra v pojištění
Kdo skončí v práci a nevezme předčasný důchod, měl by si pohlídat roky pojištění. Pro řádný starobní důchod je podle ČSSZ potřeba standardně 35 let důchodového pojištění. Předdůchod sice chrání výpočet tím, že jde o vyloučenou dobu, ale neznamená to, že se automaticky započte jako další odpracované roky.
Někdo proto zvažuje dobrovolné důchodové pojištění. ČSSZ uvádí, že je možné pro osoby starší 18 let a nejdéle do dne před vznikem nároku na starobní důchod. Bez uvedení důvodu je ale časově omezené a musí se platit z vlastního. To je další položka, která se na papíře tváří jako řešení a v peněžence jako nový nájemník.
Je také rozdíl mezi tím, když člověk přestane pracovat rok před penzí, a tím, když skončí v šedesáti a do řádného důchodu mu chybí pět nebo šest let. Pár měsíců se dá překlenout. Pár let už umí úspory sežrat pěkně zostra. A kdo sáhne po penězích příliš brzy, může pak ve skutečném stáří zjistit, že si koupil klid v šedesáti za úzkost v sedmdesáti pěti.
Dřív odejít může být rozumné, ale nesmí to být skok do tmy
Já chápu každého, kdo už ve šedesáti nemůže. Tělo není stroj a některé profese člověka obrousí dřív než smirkový papír. Jenže u důchodu se nevyplácí rozhodovat podle únavy z jednoho špatného týdne. Nejdřív je potřeba zjistit předpokládanou výši penze, chybějící doby pojištění, možnosti předdůchodu a skutečnou výši úspor.
Dobrý postup není ptát se souseda, který „to nějak udělal“. Každý má jiný důchodový věk, jiné výdělky, jinou dobu pojištění a jinou smlouvu v penzijku. Jeden odejde dřív a budoucí důchod si nezničí. Druhý udělá totéž a bude litovat každého měsíce.
Dřívější konec v zaměstnání tedy nemusí být finanční sebevražda. Ale není to ani kouzelná branka do klidného stáří. Je to plán pro lidi, kteří mají naspořeno, pohlídané roky a vědí, zda čerpají vlastní předdůchod, nebo berou krácený předčasný důchod. Mezi těmi dvěma slovy je rozdíl jako mezi vlastní obálkou s penězi a státní penzí osekanou natrvalo.
A to bychom si měli říkat nahlas. Protože v šedesáti už člověk nemá tolik času opravovat finanční chyby. Když se rozhodne špatně, nevezme mu to jen pár korun. Vezme mu to kus klidu na celé stáří.
