Článek
Slib byl jasný, zákon stále nikde
V lednu 2026 vláda do svého programového prohlášení napsala, že zastropuje věk odchodu do důchodu na 65 letech. Žádné „možná“, žádné „podle možností rozpočtu“, žádná hvězdička pod čarou. Pro lidi, kteří se narodili po roce 1988 a mají podle nynějších pravidel mířit až k 67 letům, to byla srozumitelná zpráva.
Jenže pak přišel první odklad. Ministr práce Aleš Juchelka na jaře oznámil, že strop nebude platit od roku 2027, ale až společně s úpravou penzí pro náročné profese. V červnu premiér Andrej Babiš řekl, že vláda nejdřív vyřeší právě těžké práce a teprve potom hranici 65 let. Slib se tak přesunul do další fáze, jejíž datum nikdo poctivě neřekl. Česká televize potvrdila, že od příštího roku se strop zavádět nebude.
Tady nejde o slovíčkaření. Lidé si podle důchodového věku plánují práci, zdraví, péči o partnera i rodinné finance. Když politik nejdřív nabídne pevnou hranici a potom ji odloží na neurčito, nevzniká jen zmatek. Vzniká pocit, že senioři jsou dobré publikum pro kampaň, ale ne pro skutečné rozhodování.
Brusel není viník. Účet leží v Praze
Babiš mluví o výhradách Evropské komise. Jenže Brusel českému premiérovi důchodový věk neurčuje. Český zákon mění česká vláda a český Parlament. Evropská komise může upozorňovat na dopady pro veřejné finance, hodnotit závazky a ptát se, čím stát výpadek nahradí. Nemůže ale za Česko odhlasovat, že lidé musí chodit do důchodu v 67 letech.
A právě v tom je nepříjemné jádro celé věci. Evropská komise ve své zprávě připomíná, že reforma přijatá v roce 2024 má postupně zvýšit důchodový věk až na 67 let a dlouhodobě snížit růst veřejných výdajů na penze o 1,9 procentního bodu HDP. To není ideologie z bruselské kanceláře. To je účet za stárnutí české populace, který by při návratu ke stropu na 65 letech zůstal doma na stole. Zpráva Evropské komise o Česku říká otevřeně, že udržitelnost penzí stojí na plném provedení už přijatých změn.
Není nic špatného na tom chtít pro lidi přiměřený důchodový věk. Špatné je tvrdit, že stačí škrtnout číslo 67 a zbytek se nějak vyřeší. Každý rok dřívějších penzí znamená vyšší výdaje. Ty se dají zaplatit vyššími odvody, vyššími daněmi, nižšími budoucími důchody nebo větším dluhem. Stát není spořicí prasátko, které se dá rozbít pokaždé, když se blíží volby.
Horší než nepopulární rozhodnutí je planá naděje
Lidé by možná snesli i nepříjemnou pravdu. Třeba že strop na 65 let bude stát desítky miliard a vláda ho proto zavede jen tehdy, když ukáže zdroj peněz. Nebo že se bude týkat jen některých ročníků. To by bylo tvrdé, ale aspoň poctivé.
Místo toho dostávají nejdřív velký slib, potom odklad, pak další odklad a nakonec vysvětlení o Bruselu. Průměrný člověk z toho slyší jediné: zase se to možná nestihne. A má pravdu, protože dokud návrh neprojde Sněmovnou, Senátem, podpisem prezidenta a nevyjde ve Sbírce zákonů, žádný důchod v 65 letech jistý není.
Předvolební sliby bývají levné právě proto, že za ně jejich autor ještě nemusí hned zaplatit. Účet přijde až později - a často ho dostanou do ruky lidé, kteří už nemají čas čekat, zda se politika konečně rozhodne. Senioři nepotřebují další větu o tom, kdo komu brání. Potřebují jasné pravidlo, termín a čísla, která se nerozplynou při prvním pohledu do státní pokladny.
