Článek
Koruny na účtu za hranicemi nepomohly
Dnešní rodina nejdříve zjistí cenu ubytování, dopravy a pojištění. Potom se rozhodne, zda si cestu může dovolit. V socialistickém Československu však ani dostatek úspor v korunách nezaručoval, že člověk na dovolenou do západní Evropy skutečně odjede.
Československá koruna nebyla volně směnitelná. Nebylo možné přijít do banky, položit na přepážku úspory a bez dalšího si koupit požadované množství západoněmeckých marek, rakouských šilinků nebo amerických dolarů.
Platný zákon o devizovém hospodářství svěřoval kontrolu nad zahraničními měnami státu a Státní bance československé. Dokonce rozlišoval valuty, tedy zahraniční bankovky a mince, a devizy, mezi něž patřily například zahraniční platby, šeky či poukázky. V běžné řeči se však jako „devizy“ označovaly prakticky všechny vzácné západní peníze.
Kurz byl stanovován administrativně. Číslo uvedené v kurzovním lístku proto neříkalo, jak snadno se člověk k cizí měně dostane. Z historického pohledu je podstatné právě to, že za socialismu existoval devizový monopol a koruna nebyla běžně směnitelná, jak připomíná také práce Univerzity Karlovy věnovaná vývoji směnitelnosti měny.
Devizový příslib nebyl balíček peněz
Kdo chtěl soukromě cestovat do nesocialistické země, obvykle nejprve žádal Státní banku československou o devizový příslib. Název zněl téměř slavnostně, ve skutečnosti šlo o povolení nakoupit určené množství zahraniční měny.
Banka žádosti neposuzovala jako dnešní směnárna. Rozhodovala, zda vůbec vyhoví, kolik prostředků uvolní a pro jakou cestu. Stát totiž zahraniční měnu potřeboval také na dovoz zboží, surovin nebo technologií. Soukromá dovolená byla pouze jedním z mnoha zájemců o omezené devizové zdroje.
Zamítnutý příslib mohl celý plán ukončit. Rodina přitom mohla mít zaplacené zálohy, domluvené volno i dostatek československých korun. Chyběla jí však měna, kterou by mohla legálně vyvézt a v cílové zemi utrácet.
Jednou z cest bylo pozvání od příbuzného či známého ze zahraničí. Ten mohl v bance složit peníze odpovídající délce pobytu pozvaného člověka. Ani pozvání však automaticky neznamenalo, že stát občanovi dovolí odjet. Podmínky se navíc v průběhu desetiletí měnily. Český rozhlas například připomíná, že od roku 1987 bylo možné využít prostředky složené cizincem na devizový účet, přičemž se požadovalo krytí ve výši 20 dolarů na den. V únoru 1989 byla tato částka snížena na polovinu.
Pas, doložka a vízum byly tři různé překážky
Devizový příslib řešil peníze. K samotnému vycestování však nestačil. Pro cestu na Západ člověk potřeboval také cestovní pas, výjezdní doložku a případně vízum cílového nebo tranzitního státu.
Každý dokument měl jiný význam. Pas potvrzoval totožnost, vízem povolovala vstup cizí země a výjezdní doložkou rozhodoval československý stát, zda svého občana pustí ven. Doložka mohla být omezena konkrétním státem, účelem cesty i dobou platnosti.
Žádost posuzoval zaměstnavatel, škola, společenské organizace a bezpečnostní orgány. Do rozhodování tak vstupoval pracovní posudek, politická spolehlivost i obava, že se člověk nevrátí. Platný pas proto zdaleka nepředstavoval právo vycestovat.
Jak shrnuje Česká televize v přehledu o zrušení výjezdních doložek, po získání devizového příslibu následovala žádost o doložku a teprve potom se řešilo turistické vízum. Zvláštní povolení se vztahovalo i na cestu do tehdejší Jugoslávie. Režim pro jednotlivé země se ale lišil a do části socialistických států se cestovalo podstatně jednodušeji.
Každá marka dostala předem svůj úkol
Po překonání úředních překážek začínala druhá část problému. Přidělené peníze musely vystačit na cestu, palivo, nocleh, stravu, vstupné i případnou poruchu automobilu. Možnost zajít si na místě jednoduše do směnárny a dokoupit další marky prakticky neexistovala.
Rodinný rozpočet se proto připravoval téměř na jednotlivé dny. Část valut se odložila na návrat, část na benzin a zbytek se rozdělil mezi jídlo a drobné nákupy. Mnozí cestovatelé vezli konzervy, instantní jídla nebo pečivo z domova, spali v kempech a restauraci navštívili jen výjimečně.
Nešlo přitom vždy o to, že by doma neměli peníze. Mohli mít několik tisíc korun uložených na knížce, ale za hranicemi byly tyto úspory téměř nepoužitelné. Skutečnou hranici rodinné spotřeby určovalo množství povolených valut.
Také organizované zájezdy byly žádané proto, že cestovní kancelář vyřešila alespoň část ubytování, dopravy a devizového krytí. Podle dobových vzpomínek se v ceně někdy nacházelo i malé kapesné v zahraniční měně. Na atraktivní zájezdy se proto stály dlouhé fronty a nabídka zdaleka nestačila všem zájemcům.
Černý trh nabízel zkratku, nikoliv bezpečí
Zahraniční měna se samozřejmě pohybovala také mimo banky. Někdo ji získal od příbuzných, jiný od lidí pracujících v cizině a další ji koupil nelegálně. Černý kurz byl ovšem výrazně méně výhodný než úřední a obchodování s valutami mimo povolená místa představovalo porušení předpisů.
Do tohoto světa patřily také tuzexové poukázky neboli bony. Ty umožňovaly nakupovat zahraniční nebo nedostatkové zboží v Tuzexu, nebyly však běžnou cestovní měnou. Mít doma bony proto nebylo totéž jako mít povolené marky, se kterými člověk mohl vyrazit do Rakouska.
Cesta na Západ tak nebyla pouze otázkou ceny. Rozhodovaly kontakty, zaměstnání, politický posudek, přístup k cizí měně a ochota úřadů. Člověk s vyšším platem mohl zůstat doma, zatímco jiný vycestoval díky pracovní cestě, zahraničnímu pozvání nebo místu v organizovaném zájezdu.
Dnes může být zahraniční dovolená příliš drahá. Za socialismu však člověk nejprve zjišťoval, zda mu stát vůbec dovolí odjet a kolik peněz mu povolí vzít s sebou. Teprve ze zbytku se plánovalo cestování. Právě proto měla každá marka úplně jinou váhu než dnešní peníze vyměněné během několika minut.
