Článek
Stokoruna rozhodně nebyla drobné
„Za to jsme kdysi nakoupili na celý víkend,“ podivuje se senior nad dnešní stokorunou, která sotva stačí na několik základních potravin. Vzpomínka může být pravdivá, samotné porovnání je však neúplné. Vedle cen se totiž změnily také příjmy.
Podle historických údajů Českého statistického úřadu činila v roce 1989 průměrná měsíční mzda 3 170 Kčs. Tehdejší stokoruna tedy představovala přibližně 3,2 procenta průměrné výplaty.
Pro představu: stejný podíl z průměrné mzdy 49 215 Kč, které zaměstnanci dosahovali v roce 2025, odpovídá přibližně 1 550 korunám. Neznamená to, že sto tehdejších korun má dnes přesně tuto hodnotu. Takto jednoduchý měnový přepočet by byl zavádějící. Dobře to však ukazuje, jak velký zásah do rozpočtu stokoruna představovala.
Člověk, který ji v osmdesátých letech vytáhl z peněženky, proto mohl mít podobný pocit jako dnešní zákazník při placení částky přesahující tisícikorunu. Číslovka na bankovce byla stejná, její váha v domácím rozpočtu nikoliv.
Pamatujeme si cenovku, ale zapomínáme na celý rozpočet
Mozek si dobře ukládá konkrétní a často opakované údaje. Někteří lidé si i po padesáti letech vybaví cenu rohlíku, piva, jízdenky nebo oběda v restauraci. Málokdo už ale stejně přesně řekne, kolik rodina zaplatila za všechny položky dohromady, jak vysoké dostávala prémie nebo jak dlouho se na dražší věc spořilo.
Vzpomínka na cenu navíc bývá spojená s určitou životní etapou. První výplata, zařizování domácnosti nebo nákupy pro malé děti vytvářejí vnitřní ceník toho, co je „normální“. Další zdražování pak člověk poměřuje právě s ním.
Proto seniorovi nemusí připadat drahý jen dnešní výrobek. Může mít pocit, že obchodník požaduje částku, která v jeho původním ceníku patřila úplně jiné kategorii výdajů. Tři sta korun za běžný nákup zní v hlavě člověka, který zažil mzdu několik tisíc, jinak než někomu, kdo začal pracovat s výplatou přes třicet tisíc.
Nejde přitom o zvláštnost stáří. Dnešní mladí budou pravděpodobně za několik desetiletí stejně nevěřícně připomínat, kolik stávala káva, telefon nebo měsíční předplatné internetu v době jejich prvního zaměstnání.
Číslo roste rychleji než naše představa o jeho hodnotě
Ekonomové používají pojem peněžní iluze. Označuje sklon hodnotit peníze podle částky napsané na bankovce nebo výplatní pásce, nikoliv podle toho, co za ni lze skutečně koupit. Výzkum ekonomů Eldara Shafira, Petera Diamonda a psychologa Amose Tverského ukázal, že lidé sice dokážou rozdíl mezi nominální a skutečnou hodnotou pochopit, v běžném rozhodování se však často nechají ovlivnit viditelným číslem. Jejich studii zveřejnil časopis The Quarterly Journal of Economics.
Mzda zvýšená o pět procent může vypadat jako úspěch. Jestliže však ceny současně vzrostou o sedm procent, člověk si reálně pohoršil. Podobně může důchodce dostat přidáno několik set korun, ale pokud mu o vyšší částku narostou pravidelné výdaje, jeho životní úroveň se nezlepší.
Rozdíl mezi nominálním a reálným růstem sledují také statistici. Za celý rok 2025 například průměrná mzda vzrostla nominálně o 7,2 procenta, po započtení inflace ale reálně o 4,6 procenta, uvádí ČSÚ ve zprávě o mzdách. Samotná částka bez informace o cenách tedy vypovídá jen část příběhu.
Staré ceny ovlivňoval také nedostatek
Srovnávání komplikuje i skutečnost, že před rokem 1989 se některé ceny neurčovaly stejně jako dnes. Část základních potřeb byla regulovaná nebo dotovaná. Domácnost mohla platit relativně málo za nájem, energie či veřejnou dopravu, zatímco elektronika, automobil nebo kvalitní oblečení představovaly velký výdaj.
Některé zboží navíc nestačilo pouze zaplatit. Bylo potřeba čekat na dodávku, zapsat se do pořadníku nebo sehnat někoho, kdo věděl, kdy se objeví v prodejně. Nízká cenovka neměla velký význam, pokud výrobek nebyl dostupný.
Dnešní nabídka je nesrovnatelně širší. Současně přibyly výdaje, které dřívější domácnost vůbec neznala: mobilní služby, internet, několik druhů pojištění, placené digitální služby nebo častější výměny elektroniky. Moderní rozpočet proto obsahuje více malých plateb, které se během měsíce snadno nasčítají.
Když senior říká, že se dříve s penězi hospodařilo snáze, nemusí tvrdit, že byl bohatší. Může vzpomínat na prostředí s menším výběrem, předvídatelnějšími cenami a menším počtem příležitostí utrácet.
Každá domácnost prožívá vlastní inflaci
Ani oficiální průměrné zdražování nepopisuje zkušenost každého člověka přesně. Senior ve vlastním bytě, mladá rodina s hypotékou a osamělý důchodce v nájmu mají úplně jiné výdaje. Každého proto zasáhne růst cen jinak.
Kdo většinu příjmu vydává za potraviny, bydlení a léky, velmi silně pocítí právě zdražení těchto položek. Levnější elektronika nebo výhodné zahraniční letenky mu celkovou situaci příliš nezlepší. Jeho pocit, že peníze rychle ztrácejí hodnotu, tak nemusí být pouhou nostalgií.
Poctivé srovnání starých a dnešních cen proto vyžaduje více než pohled na účtenku. Je potřeba zjistit, jakou část tehdejší mzdy či důchodu výrobek stál, kolik hodin na něj člověk pracoval, zda byl běžně dostupný a zda má dnešní výrobek stejnou kvalitu a životnost.
Staré ceny nejsou vymyšlené. Jen se v paměti často oddělily od starých příjmů a podmínek. Tehdejší stokoruna opravdu působila jinak, protože také jinou hodnotu měla. Chybou není vzpomínat na ni. Chybou je položit ji vedle dnešní stokoruny a tvářit se, že se za desítky let nezměnilo nic kromě cenovek.
