Článek
Marie, 80 let: Jídlo stálo méně, ale člověk nekoupil, co chtěl
Když se starších známých zeptám na ceny před rokem 1989, odpověď málokdy zůstane jen u peněz. Následující tři postavy jsou beletrizovaným spojením typických vzpomínek, nikoli reprezentativním průzkumem. Právě rozdílnost těchto pohledů je však výmluvnější než nostalgická fotografie cenovky.
„Základní potraviny byly levné a ceny se skoro nehýbaly. Člověk věděl, kolik dá za chleba, mléko nebo oběd v závodní jídelně. Jenže když přivezli banány, mandarinky nebo lepší maso, rychle se rozkřiklo, kde je mají, a běželo se do fronty,“ vzpomíná modelová Marie.
Fronty na exotické ovoce, prací prášky či některé domácí spotřebiče nejsou jen přibarvenou historkou. Podobné výpovědi zachycuje také vzdělávací archiv Ústavu pro studium totalitních režimů. Nízká cena totiž mnoho neznamenala, pokud zboží nebylo nebo se prodávalo v omezeném množství.
Ani tehdejší korunu nelze jednoduše postavit vedle dnešní. V roce 1989 činila průměrná měsíční mzda 3 170 Kčs, jak připomíná historická řada Českého statistického úřadu. Průměrný důchod dosahoval 1 598 Kčs. Částka na účtence tedy vypadala směšně nízká hlavně při pohledu dnešníma očima.
„Dnes mě v obchodě vyděsí účet, ale vyberu si z deseti druhů jogurtu a ovoce je po celý rok. Tenkrát jsem někdy měla peníze v peněžence, jen nebylo co přinést domů,“ uzavírá Marie.
Josef, 84 let: Nájem nás netrápil, na byt jsme ale čekali
„Podnikový byt jsme dostali po sedmi letech čekání. Jakmile byl přidělený, nájem byl nízký a nebáli jsme se, že nám ho majitel příští rok zdraží. To byla skutečná jistota,“ říká modelový Josef. Hned však dodává druhou polovinu příběhu: „Byt nám nepatřil, nemohli jsme ho prodat a při stěhování se všechno znovu řešilo přes podnik nebo národní výbor.“
Právě bydlení patří k oblastem, v nichž vzpomínka na minulý režim vyznívá nejpříznivěji. Regulované nájemné a dotované energie ukrajovaly z rodinného příjmu podstatně méně než dnešní tržní nájem. Levný byt však nebyl zbožím, které si člověk svobodně vybral. Rozhodoval pořadník, zaměstnavatel, obec, rodinná situace a někdy i známosti. Kdo byt získal, cítil stabilitu. Kdo na něj čekal v přeplněné domácnosti rodičů, hodnotí stejnou dobu jinak.
Současní senioři mají častěji byt ve vlastnictví, což je významný majetek, ale také účet za opravy, energie a správu domu. Podle posledních podrobných údajů ČSÚ o seniorských domácnostech platil v roce 2023 samostatně žijící člověk ve věku nad 65 let za bydlení v průměru 6 098 korun měsíčně. Pro důchodce s nízkou penzí je taková částka mnohem citelnější než pro pracující pár.
Alena, 77 let: Levnější neznamenalo pohodlnější
„Pračku jsme sháněli přes známého a na auto se čekalo. Telefon doma neměl každý, na řemeslníka se také člověk načekal. Dnes mě zlobí drahé služby, ale zavolám si pomoc, objednám zboží a druhý den ho mám,“ srovnává modelová Alena.
Za socialismu stát držel nízko ceny bydlení, dopravy a části základního zboží. Současně ale omezoval nabídku, dovoz i soutěž mezi výrobci. Některé výdaje, které dnes považujeme za běžné – zahraniční dovolená, mobilní telefon, internet, soukromá služba nebo široký výběr léků – buď neexistovaly, nebo byly dostupné jen malé části lidí.
Dnes je nabídka nesrovnatelně širší, ovšem peníze rozhodují mnohem otevřeněji. U domácností důchodců připadalo podle ČSÚ v roce 2023 na bydlení, vodu a energie 34,6 procenta spotřebních výdajů a na potraviny dalších 22,2 procenta. Právě dvě základní potřeby tak spolknou více než polovinu rozpočtu.
Jednoduchý rozsudek proto neobstojí. Tehdejší život mohl působit bezpečněji tomu, kdo měl přidělený byt, stálé zaměstnání a skromné nároky. Dnešek nabízí svobodu výběru, vlastnictví i cestování, ale také drahé bydlení a strach z účtů. Banánů máme plné regály. Jistotu, že na všechno podstatné zbude, už ovšem cenovka sama nezaručí.
