Článek
O důchodu se často mluví hlavně v souvislosti s jeho výší. Rozumím tomu. Když po zaplacení bydlení zbývá málo, těžko člověka potěší doporučení, aby si našel zajímavý koníček. Vedle peněz ale stojí za pozornost i to, jak zacházíme se svým časem a silami.
Mně dává smysl začít u věcí, které mohu ovlivnit bez velkých nákupů a velkých předsevzetí. Nemusím během měsíce převrátit život vzhůru nohama. Stačí upravit několik drobností, které se opakují pořád dokola.
1. Kontroluji peníze, které odcházejí samy
U pokladny si ceny všímám okamžitě. Platba, která každý měsíc automaticky zmizí z účtu, se však snadno stane neviditelnou. Proto si čas od času projdu trvalé příkazy, inkasa a předplatná. U každé položky se ptám, kdy jsem danou službu naposledy skutečně využil.
Pomáhá mi přepočítat měsíční cenu na celý rok. Teprve potom se rozhoduji, zda mi služba za takovou částku stojí. Podobně si roční výdaje rozděluji na měsíce, abych s nimi počítal průběžně.
Přehled příjmů a výdajů doporučuje jako základ hospodaření také Ministerstvo financí. Samostatná rezerva pak pomáhá pokrýt nečekané nezbytné výdaje.
V rozpočtu si přitom chci nechat místo i na něco příjemného. Když to možnosti dovolí, počítám předem s výletem, knihou nebo posezením. Takový výdaj si pak nemusím pokaždé znovu vyčítat.
2. Pohyb připojuji k něčemu, co už pravidelně dělám
Předsevzetí „budu více cvičit“ je pro mě příliš neurčité. Lépe se mi dodržuje konkrétní spojení: po snídani krátká procházka, po delším sezení chvíle pohybu, cestou na drobný nákup malá zacházka, pokud na ni mám sílu.
Délku a tempo přizpůsobuji tomu, co zvládám. Když je slabší den, může být kratší i moje trasa. Podstatné je mít takový plán, ke kterému se dokážu vracet.
Světová zdravotnická organizace doporučuje začínat menším množstvím pohybu a zátěž postupně zvyšovat. U starších dospělých zdůrazňuje také posilování a rovnováhu. Při zdravotních omezeních je vhodné podobu pohybu probrat s lékařem nebo fyzioterapeutem.
Líbí se mi uvažovat o pohybu přes obyčejné činnosti: dojít na návštěvu, zvládnout schody, pohodlně vstát ze židle. To jsou cíle, kterým rozumím i bez sportovních hodinek.
3. Setkání dávám konkrétní termín
Věta „někdy se musíme vidět“ zní mile, ale v kalendáři po ní nic nezůstane. Snažím se proto rovnou navrhnout den. A když se nehodí, domluvit jiný.
Nemusí jít o celodenní návštěvu s připraveným pohoštěním. Stačí společná procházka, půlhodina u kávy nebo pravidelný telefonát. Čím jednodušší domluva, tím snáz se dá opakovat.
Americký Národní institut pro stárnutí doporučuje kontakt s blízkými vědomě plánovat a hledat příležitosti ke společným aktivitám. Připomíná také možnosti komunikace na dálku, když osobní setkání není dostupné.
Zároveň nechci všechnu společnost očekávat jen od dětí a vnoučat. Vlastní známí a vlastní program mi dávají více možností, s kým sdílet běžný den. A ozvat se jako první pro mě není žádná prohra.
4. Zdravotní prevenci si zapisuji stejně pečlivě jako platby
Na splatnost účtu umíme myslet velmi svědomitě. Termín preventivní prohlídky přitom snadno odsuneme, zvlášť když nás právě nic netrápí.
Proto si další kontrolu zapisuji do kalendáře a nastavuji připomínku s předstihem. Před návštěvou si poznamenám také otázky, které chci s lékařem probrat, a připravím seznam užívaných léků včetně doplňků. V ordinaci se pak nemusím spoléhat jen na paměť.
Podle VZP je všeobecná preventivní prohlídka u praktického lékaře hrazená jednou za dva roky. Její součástí je také kontrola účasti ve vhodných screeningových programech a zhodnocení očkování podle individuálních rizik.
Samozřejmě to neznamená čekat s novými potížemi až na preventivní termín. Kalendář mi má pomáhat s pravidelnou péčí, nikoli určovat, kdy už smím požádat o pomoc.
5. Dovoluji si být v něčem začátečník
Po letech práce má člověk často zažité, že by měl věci umět a podávat slušný výkon. U nového koníčku se tohoto požadavku snažím zbavit.
Mohu zkoušet kreslení, učit se upravovat fotografie nebo poznávat ptáky podle hlasu. Nemusím mít talent ani z toho dělat další povinnost. Stačí, že mě zajímá, co objevím příště.
Národní institut pro stárnutí řadí smysluplné záliby, dobrovolnictví a společné aktivity mezi možnosti, jak podpořit spokojenější stárnutí. Podstatné je vybírat činnosti, které člověku něco přinášejí.
Pro začátek mi vyhovuje malý závazek: jedna lekce, krátký úkol, několik pokusů. S drahým vybavením mohu počkat. Nejdřív chci zjistit, jestli se k činnosti vracím s chutí.
6. Pomoc druhým domlouvám podle svých možností
Mít čas neznamená být kdykoliv k dispozici. Tohle pravidlo považuji za stejně důležité jako přehled o penězích.
Než něco slíbím, podívám se do svého programu a zvážím, kolik mám sil. Mohu nabídnout konkrétní odpoledne nebo určitou část pomoci. Nemusím automaticky převzít všechno, co je zrovna potřeba zařídit.
Stejně vážně beru i vlastní odpočinek. Čtení, výlet nebo klidné dopoledne jsou dostatečným důvodem, proč už na daný čas něco mám. Nemusím si nejprve naplnit den povinnostmi, abych si zasloužil chvíli pro sebe.
Pomáhat chci tak, abych z pomoci měl dobrý pocit a mohl ji nabídnout znovu. Když si do diáře zapíšu vlastní program, má pro mě stejnou váhu jako prosba někoho jiného.
Další zdroj:
Komerční web VZP
