Článek
Slib je pěkný, jenže zatím neplatí
Když člověk slyší, že by se věk odchodu do penze mohl znovu zastropovat na 65 letech, srdce mu trochu povolí. Zvlášť když už má v práci dost, bolí ho záda a představa dalších let za kasou, v provozu nebo na směnách ho děsí víc než ranní mráz.
Jenže zatím je potřeba držet se faktů. Podle České správy sociálního zabezpečení dnes platí postupné zvyšování důchodového věku až na maximální hranici 67 let. Kdo se narodil později, nemůže prostě počítat s tím, že v pětašedesáti automaticky končí. Tak to v zákoně po poslední reformě není.
Současná vláda sice mluví o návratu stropu na 65 let, jenže sama ho neposlala hned do první vlny změn. iROZHLAS už v březnu uvedl, že podle ministra práce Aleše Juchelky se důchodový věk na 65 letech nezastropuje od příštího roku, ale až v další vlně penzijních změn společně s úpravou penzí pro náročné profese.
A tady začíná frustrace. Lidé slyší politický slib, ale místo jasného data dostávají další etapu, další balík, další projednávání. Kdo už se k důchodu blíží, ten nemá chuť poslouchat, že se to „někdy připraví“. Potřebuje vědět, jestli má před sebou rok, dva, nebo ještě delší službu státu.
Náročné profese se staly štítem pro odklad
Dřívější odchod pro lidi z těžkých profesí dává smysl. O tom se nemusíme dlouze hádat. Kdo celý život stojí u pece, tahá těžké věci, pracuje v hluku, prachu nebo nočních směnách, není na tom ve dvaašedesáti stejně jako úředník, který měl celý život židli a klimatizaci.
Jenže právě náročné profese se teď staly i pohodlným vysvětlením, proč se celá věc odkládá. Ministerstvo práce na stránce k důchodové reformě píše, že druhá novela má obsahovat nastavení maximální hranice důchodového věku zpět na 65 let a také úpravy v oblasti náročných profesí. Účinnost těchto změn uvádí k 1. lednu 2028.
To zní jako plán. Ale není to totéž co hotový zákon.
Navíc ministerstvo samo připouští, že u náročných profesí se ještě zvažuje rozsah osob i to, zda se úprava bude řešit v prvním, nebo třetím pilíři. Přeloženo do normální řeči: pořád se neví, komu přesně se uleví, jak moc a kdo to zaplatí.
A člověk si pak připadá trochu jako hlupák. Celý život mu stát říkal, že důchodový systém stojí na pravidlech. Teď slyší, že se pravidla možná změní, ale až potom, co se vyjasní další pravidla. To už není politika pro lidi. To je papírové bludiště.
Účet roste a nikdo se k němu nehrne
Největší potíž není v tom, že by lidé nechtěli jít do penze dřív. Chtějí. A mnozí by si to po odpracovaných letech zasloužili. Potíž je v tom, že snížení důchodového věku nestojí pár drobných z rozpočtové kapsy.
Podle Českých novin ministerské podklady počítaly s tím, že zastropování začne zvedat výdaje na penze od roku 2030. Do poloviny století by se dodatečné náklady mohly vyšplhat z 2,2 miliardy korun až na téměř 129 miliard korun ročně.
To už není technická úprava. To je obrovský závazek.
A právě tady bych chtěla od politiků slyšet méně teplých slov a více poctivosti. Jestli má být věk opravdu nižší, řekněte, odkud peníze přijdou. Z vyšších odvodů? Z daní? Z většího dluhu? Z nižšího růstu penzí? Nebo z něčeho, co se zase schová pod slovo „úspory“?
Protože zadarmo to nebude. Nikdy není.
Lidé, kteří už mají práce plné zuby, nejsou nevděční. Nechtějí zázrak. Chtějí jasnou odpověď. Kdy budou moci odejít, za jakých podmínek a jestli jim stát za pár let znovu nepřepíše životní plán.
Nižší důchodový věk může být spravedlivý, hlavně pro ty, kteří se v práci skutečně zničili. Ale spravedlnost bez peněz dlouho nevydrží. A slib bez krytí je jen další věta, která se hezky poslouchá před volbami a hůř platí po nich. Pro lidi před penzí je to zatraceně málo.
