Článek
Staré penzijko bylo klidné. Až moc klidné
Kdo má staré penzijní připojištění, často na něj nedá dopustit. Chápu to. Člověk tam posílal peníze roky, stát něco přidal, výpis jednou za čas přišel domů a hlavně tam byla jedna uklidňující věta: fond nesmí skončit v minusu.
To zní krásně. Jenže jen do chvíle, než se člověk podívá na inflaci.
Podle Seznam Zpráv se nyní řeší plán, aby transformované fondy během zhruba deseti let skončily a lidé byli převedeni do nových konzervativních fondů. V těch starých má ležet skoro 350 miliard korun a spořit v nich zhruba 1,7 milionu lidí.
To už není drobná změna v sazebníku. To je zásah do peněz obrovské skupiny domácností.
Transformované fondy vznikly po starém penzijním připojištění a od roku 2013 jsou uzavřené pro nové klienty. Mnoho lidí v nich zůstalo právě kvůli garanci, že nepřijdou o vložené peníze. Jenže garance má cenu. Fondy investují opatrně, často do dluhopisů, a výnosy bývají slabé. Na papíře člověk neprodělá. V obchodě ale zjistí, že za stejné peníze koupí méně.
A to je také ztráta. Jen se jí neříká minus na výpisu.
Miliony lidí, které nesmí nikdo převést potichu
Podle Ministerstva financí mělo ke konci března 2026 penzijní připojištění nebo doplňkové penzijní spoření celkem 3,91 milionu lidí. Ze starého penzijního připojištění zbývalo 1,687 milionu smluv, zatímco nové doplňkové penzijní spoření už mělo 2,223 milionu smluv.
Čísla ukazují jasný směr. Staré fondy odcházejí, nové rostou. Jenže staré fondy pořád drží spoustu lidí, často starších a opatrnějších. A právě k nim se stát musí chovat citlivě. Ne jako k překážce modernizace.
Když ministerstvo řekne, že starý produkt nefunguje dobře, může mít pravdu. Ale nesmí z toho vzniknout dojem, že lidé byli hloupí, když v něm zůstali. Nebyli. Hledali jistotu. Po zkušenostech s krizemi, kuponovou privatizací, bankovními krachy a všelijakými „výhodnými“ nabídkami se jim nemůžeme divit.
Já bych také dvakrát měřila, než bych své peníze pustila do něčeho dynamičtějšího. V penzi už nemáte třicet let na čekání, až se trh vzpamatuje.
Fondy se brání, střadatel má hlavně počítat
Do sporu vstupují i poplatky. iROZHLAS popsal, že Ministerstvo financí dál počítá s výrazným snížením poplatků od roku 2027, zatímco penzijní společnosti varují před příliš tvrdým zásahem. To je klasika. Stát říká, že chce klientům víc peněz. Správci říkají, že služba něco stojí.
Obojí může být částečně pravda. Jenže mně jako střadatelce zajímá hlavně výsledek: kolik po letech zůstane člověku, ne kolik si kdo obhájí v tabulce nákladů.
Už dříve Národní rozpočtová rada upozornila, že české penzijní fondy patří v mezinárodním srovnání k velmi konzervativním a jejich reálné výnosy byly dlouhodobě slabé. U transformovaných fondů se navíc kvůli garanci nezáporného výnosu drží investiční strategie při zemi. Bez státní podpory by tak pro řadu lidí penzijko vypadalo mnohem méně lákavě.
Proto má reforma smysl. Ale jen za jedné podmínky: nesmí se udělat tak, že lidé dostanou dlouhý dopis plný fondů, variant a rizik, kterému nebude rozumět ani jejich vnuk ekonom.
Staré fondy mohou skončit. Možná už opravdu dosloužily. Ale peníze v nich nejsou ministerská hmota na přesouvání. Jsou to úspory lidí, kteří si často odkládali po pětistovkách a tisícovkách, někdy celý pracovní život.
Stát jim má říct jednoduše: co se změní, kdy se to stane, kam peníze půjdou, jaká zůstane jistota a jaké bude riziko. Bez obchodních frází. Bez strašení. Bez toho, aby se někdo tvářil, že starší střadatelé mají jen tiše podepsat modernější budoucnost.
Protože penzijní spoření není hra pro bankéře. Je to rezerva na stáří. A kdo s ní hýbe, má povinnost mluvit tak, aby tomu rozuměla i paní, která si celý život posílala peníze na penzijko právě proto, že chtěla klid.
