Článek
Patnáct procent zní jako ochrana, dokud z nich nemáte žít
Když senior nastoupí do domova, většina penze jde na ubytování a stravu. Zákon o sociálních službách říká jasně, že po zaplacení ubytování a jídla musí člověku v pobytových službách zůstat alespoň 15 procent jeho příjmu. Na papíře to vypadá jako pojistka. V životě je to často jen tenká nit, aby člověk nespadl úplně na dno.
Vezměme obyčejný příklad. Kdo má důchod 18 tisíc korun, tomu musí po úhradě zůstat nejméně 2700 korun. Z toho se neplatí nájem ani oběd v jídelně, to už je pryč. Z toho se ale platí doplatky za léky, hygienické potřeby, holič, telefon, brýle, baterky do naslouchátka, papuče, krém na nohy, drobné dárky vnoučatům a někdy i obyčejná minerálka, když člověku nechutná čaj z várnice.
A teď mi řekněte, kdo z politiků by z takového kapesného vydržel měsíc bez řečí. My starší víme, že tři stovky utečou v lékárně rychleji než autobus na polikliniku. Patnáct procent není pohodlí. Je to spíš úředně povolený zbytek důstojnosti.
Od roku 2026 jsou stropy zase výš
Od ledna 2026 se zvedly maximální úhrady za ubytování a stravu v sociálních službách. Podle aktuální vyhlášky č. 505/2006 Sb. může ubytování v domově pro seniory stát nejvýše 335 korun denně, u jednolůžkového pokoje 380 korun denně. Celodenní strava může stát až 290 korun denně.
Když se to sečte, vyjde vícelůžkový pokoj se stravou až na 625 korun denně. Za třicet dní je to 18 750 korun. Jednolůžkový pokoj se stravou může vyjít až na 20 100 korun za měsíc. Ano, pokud má senior nízký důchod, domov mu kvůli pravidlu 15 procent nemůže vzít všechno. Jenže rozdíl pak někde chybí. Zařízení ho řeší se zřizovatelem, dotacemi, někdy se rodina dobrovolně domlouvá na doplatku. A rodina často sama počítá hypotéku, nájem a školní obědy.
Podle Českého statistického úřadu byl průměrný starobní důchod v prosinci 2025 ve výši 21 175 korun. Průměr ale není peněženka konkrétní vdovy. Hodně lidí má méně. A i u průměrného důchodu by patnáctiprocentní zůstatek dělal zhruba 3176 korun. To je na papíře číslo. V ruce je to jeden menší nákup, lékárna a telefon.
Příspěvek na péči seniorovi v domově většinou nezůstává
Do toho se často plete ještě příspěvek na péči. Někteří lidé si myslí, že když má senior přiznaný příspěvek, zůstane mu jako další peníze navíc. Jenže u pobytových služeb je to jinak. Zákon stanoví, že úhrada za péči se v domovech zpravidla stanoví ve výši přiznaného příspěvku na péči. Přeloženo: peníze jdou na péči, ne na přilepšenou do šuplíku.
MPSV uvádí, že od roku 2026 činí příspěvek na péči pro dospělé 1300 korun v prvním stupni, 5400 korun ve druhém, 14 800 korun ve třetím a ve čtvrtém stupni 23 000 korun, pokud péči poskytuje pobytové zařízení. Ty částky vypadají vysoké, ale nejsou to peníze na čokoládu, nové rádio nebo zubaře. Jsou určeny na péči.
Tohle je potřeba říkat nahlas, protože rodiny pak bývají překvapené. Maminka má důchod, má příspěvek na péči, a přesto jí na vlastní potřeby zůstane pár tisíc. Není to chyba v obálce. Je to nastavení systému.
Důstojnost se nevejde do zbytku po úhradě
Domovy pro seniory nejsou levné a já se nebudu tvářit, že jídlo, topení, personál a prádlo padají z nebe. Pečovatelky a sestry si zaslouží zaplatit pořádně. Mnohé z nich dělají práci, kterou by polovina mudrlantů z internetu nevydržela ani do svačiny.
Ale na druhé straně sedí starý člověk, který odevzdá většinu důchodu a pak řeší, jestli si koupí lepší mast, nebo zavolá vnučce. To není rozmazlenost. To je stáří zmenšené na drobné mince.
Největší problém není samotné pravidlo 15 procent. Bez něj by někteří lidé dopadli ještě hůř. Problém je, že se z něj stala tichá norma. Jako by stát říkal: máte střechu, jídlo a čisté prádlo, tak co byste ještě chtěli. Jenže člověk v domově nepřestává být člověkem. Pořád chce mít vlastní šampon, noviny, kapesné pro pravnuka a možnost koupit si něco bez prosby.
Pobyt v domově má chránit, ne člověka finančně vymačkat až na zákonný zbytek. A dokud budeme považovat pár tisíc měsíčně za dostatečnou osobní svobodu, budeme si o důstojném stáří hlavně povídat. Staří lidé nepotřebují luxus. Potřebují, aby jim po zaplacení péče zůstalo víc než jen pocit, že už nesmějí moc chtít.
