Článek
V Evropě jsme dopadli lépe, než bych čekala
Řeknu to rovnou: takovou zprávu člověk u českých důchodů často nevidí. Většinou se mluví o zdražování, nízkých penzích, reformách a o tom, že se zase něco posune. A najednou přijde evropské srovnání, podle kterého Česko nevypadá vůbec špatně.
Analýza DataPulse porovnala průměrné státní starobní penze s odhadovanými ročními výdaji seniorů. V Česku podle ní průměrná roční penze v roce 2023 dosahovala 10 100 eur, zatímco běžné výdaje seniora byly odhadnuty na 8 600 eur. Výsledek? Penzijní příjem byl o 18 procent vyšší než náklady.
Mezi zeměmi, kde průměrná penze výdaje převýšila, se objevilo jen Rumunsko, Česko, Polsko a Španělsko. To už není drobná pochvala. To je slušné evropské vysvědčení.
A ano, jako důchodkyně si dovolím říct, že mě to potěšilo. Člověk už je zvyklý slyšet hlavně to, že jsme chudí příbuzní Západu. Jenže u důchodů se ukazuje jedna zajímavá věc: nižší české ceny a poměrně rovnostářský systém dokážou udělat lepší výsledek, než by se při pohledu na samotnou výši penze zdálo.
Průměr pomáhá v tabulce, ne vždy v kuchyni
Jenže tady bych hned brzdila nadšení. Průměrná penze není konkrétní život. Průměrná penze nezaplatí nájem paní, která zůstala sama v bytě. Průměrná penze neřekne, kolik kdo nechá v lékárně, u zubaře nebo za pečovatelskou službu.
Podle Českého statistického úřadu dosáhl průměrný plný starobní důchod v prosinci 2025 částky 21 175 korun. Starobní důchod pobíralo 2,346 milionu lidí. To je číslo, které už zní lidem známěji než evropské přepočty v eurech.
Z jednadvaceti tisíc se dá žít různě. Kdo má vlastní byt, nízké náklady a slušné zdraví, ten může říct, že to není žádná bída. Kdo platí tržní nájem, zůstal sám a má drahé léky, ten se takovému optimismu možná hořce zasměje.
A právě to je ten háček. Český důchodový systém umí v evropské tabulce dopadnout dobře, protože drží hodně lidí relativně blízko u sebe. Neprodukuje tak obrovské rozdíly jako některé jiné země. Jenže blízko u sebe neznamená automaticky pohodlně. Někdy to znamená, že se hodně lidí drží těsně nad vodou.
Nejvíc záleží na tom, zda člověk zůstane sám
Česká data ukazují, že největší rozdíl není jen mezi Českem a cizinou, ale mezi seniory navzájem. ČSÚ v přehledu o seniorech upozorňuje, že domácnosti dvou dospělých, z nichž alespoň jeden je starší 65 let, byly příjmovou chudobou ohroženy poměrně málo. Naopak jednotlivci ve věku 65 a více let patřili mezi nejohroženější skupiny.
Tohle ví každá starší žena, která přišla o manžela. Dokud jsou doma dva důchody, i když nejsou vysoké, účty se dělí jinak. Jakmile zůstane jeden člověk sám, nájem se nesníží na polovinu, elektřina také ne a lednička nechce slyšet, že máte jen jeden příjem.
Proto mi vadí, když se podobná dobrá zpráva začne vykládat jako důkaz, že si čeští senioři vlastně nemají na co stěžovat. Mají. Někteří určitě. A často oprávněně.
Eurostat zároveň uvádí, že Česko patří mezi země s nižším podílem lidí ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením v rámci EU. To je dobrá vizitka. Jenže nízké riziko neznamená nulové riziko. Chudoba nezmizí jen proto, že v grafu vypadáme lépe než sousedé.
Dobrá zpráva, ale ne povolenka k samolibosti
Česko si v tomto srovnání zaslouží uznání. Státní penze tu podle studie ve vztahu k běžným nákladům vychází lépe než v mnoha bohatších zemích. To není málo. Zvlášť když člověk vidí, jak drahé může být stáří třeba v západní Evropě, kde vysoká penze rychle mizí v nájmu a službách.
Jenže stát by z toho neměl udělat polštář pro vlastní pohodlí. Seniorům se nemá říkat: buďte rádi, jinde je hůř. To je věta, kterou nesnáším. Jednak nikomu nezaplatí složenku. A jednak zní jako výmluva.
Správný závěr je jiný. Český systém má jednu silnou stránku: dokáže v průměru chránit důchodce lépe, než se často tvrdí. Zároveň má slabé místo: lidé pod průměrem, osamělí senioři a ti s vysokými náklady na bydlení zůstávají zranitelní.
Takže ano, průměrná česká penze v evropské studii porazila běžné životní náklady. To je příjemná zpráva. Ale kdo z ní udělá důkaz, že senioři si nemají nač stěžovat, ten buď neumí počítat, nebo dlouho neseděl u kuchyňského stolu s člověkem, kterému po zaplacení všeho zůstane jen pár stokorun na měsíc.
