Článek
Důchodce nic neposílá, platí za něj stát
Když se řekne zdravotní pojištění, hodně starších lidí zpozorní. Není divu. Penze je jedna, léky drahé, zubař ještě dražší a člověk se lekne každé věty, kde se mluví o nových platbách. Tady je potřeba říct hned na začátku: důchodci kvůli téhle změně nemají začít sami platit víc.
Jde o takzvané státní pojištěnce. Podle Ministerstva zdravotnictví za zákonem vymezené skupiny, například seniory, studenty nebo nezaopatřené děti, platí zdravotní pojištění stát. Peníze nejdou seniorovi do ruky, ale do systému veřejného zdravotního pojištění.
VZP uvádí, že v roce 2026 stát platí za jednoho svého pojištěnce 2 188 korun měsíčně. Patří sem důchodci, děti, příjemci rodičovského příspěvku, lidé na mateřské, uchazeči o zaměstnání a další skupiny. Takže nejde jen o penzisty, i když se o nich mluví nejvíc. Jsou velká skupina a zdravotní péči čerpají častěji, to si nebudeme mazat med kolem úst.
Do systému má přitéct 24 miliard navíc
Vláda schválila návrh, podle kterého má stát od 1. ledna 2027 jednorázově zvýšit vyměřovací základ pro platbu za státní pojištěnce. Podle Úřadu vlády by zdravotní pojišťovny měly příští rok dostat ze státního rozpočtu o 24 miliard korun víc. Kabinet zároveň chce, aby Sněmovna novelu schválila už v prvním čtení.
To je slušný balík peněz. Jenže není to balík z truhly po babičce, kterou někdo našel na půdě. Jsou to peníze státního rozpočtu. Tedy peníze daňových poplatníků, dluhu nebo úspor někde jinde. A tady už začíná pravá debata.
Zdravotní pojišťovny nejsou v pohodě. ČT24 uvedla, že letošní příjmy systému veřejného zdravotního pojištění jsou asi o 15 miliard nižší než výdaje a pojišťovny čerpají rezervy z minulých let. Současný zákonný mechanismus by přitom pro rok 2027 přinesl jen zhruba 3,17 miliardy navíc. Vláda chce tedy přidat mnohem víc.
Více peněz samo o sobě čekárny nezkrátí
Jako důchodkyně říkám: zdravotnictví peníze potřebuje. Kdo čekal měsíce na specialistu, sháněl zubaře nebo seděl v přeplněné čekárně, ten ví své. Bez peněz se lékaři, sestry, přístroje ani léky nezaplatí. A starší člověk nechce slyšet, že pojišťovna nemá. Chce se dovolat a dostat péči včas.
Jenže také platí, že nalít do systému dalších 24 miliard ještě neznamená, že se zítra zkrátí fronta na ortopedii. Peníze mohou systém stabilizovat, ale samy nevyřeší špatnou organizaci, nedostatek personálu ani to, že některé výkony se platí tak, jak se platí, protože se to roky lepilo záplatami.
Vláda sama mluví o nutnosti úspor ve zdravotnictví. A dobře dělá. Ne proto, že by se mělo šetřit na pacientech. Ale protože starý člověk má právo vědět, že peníze navíc neskončí jen v další vrstvě papírů, provozu a dohadování mezi pojišťovnami a poskytovateli. Když už stát přidá, má být vidět, co za to pacient dostane.
Senioři tedy nebudou platit navíc přímo ze své penze. To je důležitá a uklidňující zpráva. Ale někdo to zaplatí. Státní rozpočet, tedy my všichni. Proto by Sněmovna neměla jen zvednout ruku a tvářit se, že se problém vyřešil. Má se ptát, proč peníze chybí, jak dlouho vydrží a jaké změny přijdou, aby se za rok nešlo znovu pro další miliardy.
Zdravotnictví není luxus. Ve stáří je to často rozdíl mezi snesitelným životem a strachem. Přidat peníze za státní pojištěnce může být nutné. Ale nutné ještě neznamená bez kontroly. A jestli o tom teď rozhodne Sněmovna, měla by si pohlídat nejen částku, ale i účel. Protože pacientovi je nakonec jedno, jak se peníze jmenují v zákoně. Chce, aby se dostal k doktorovi dřív, než mu mezitím odejde zdraví úplně.
