Článek
Podnik neznamenal jen práci a výplatu
Velké továrny, doly, státní statky či dopravní podniky mívaly vlastní zdravotní střediska, jídelny, rekreační zařízení a někdy také jesle nebo školky. Zaměstnanec přicházel do prostředí, které mu zasahovalo do podstatně větší části života než dnešní běžná firma.
Dobře je to vidět na rekreacích ROH. Pobyt v podnikovém zařízení býval výrazně dotovaný a rodina se mohla dostat k týdenní dovolené za částku, kterou by jinak těžko zaplatila. Nebyl to však katalog neomezených možností. Termíny a místa se přidělovaly, kapacita byla omezená a zahraniční cesty směřovaly převážně do socialistických zemí. Dobové vzpomínky shromážděné Ústavem pro studium totalitních režimů připomínají, že ROH vlastnilo řadu rekreačních objektů, ale výběr nebyl srovnatelný s dnešní volností cestování.
Podobně fungovaly podnikové jesle. Pro matky představovaly praktickou pomoc, protože mohly nastoupit do zaměstnání a dítě měly často nedaleko pracoviště. Současně je třeba dodat, že brzký návrat žen do práce nebyl vždy svobodnou volbou a podmínky v jednotlivých zařízeních se lišily. Vzpomínka na dostupnou péči je oprávněná, idealizovat celý systém by však bylo příliš snadné.
Závodní lékař nezmizel, změnila se jeho úloha
Název závodní lékař už zní zastarale, pracovnělékařské služby ale fungují dál. Zaměstnavatel musí řešit zdravotní způsobilost pracovníků a rizika spojená s jejich profesí. Rozsah prohlídek závisí na druhu a rizikovosti práce, jak vysvětluje Národní zdravotnický informační portál.
Rozdíl je především v očekávání. Někdejší podniková ordinace často sloužila zaměstnancům téměř jako dostupný lékař pro více potíží. Dnešní poskytovatel pracovnělékařských služeb posuzuje hlavně vztah mezi zdravím a konkrétní prací. Praktického lékaře, který zná celkový zdravotní stav pacienta, nenahrazuje.
Také jesle mají současnou obdobu v dětských skupinách. Mohou je provozovat obce, neziskové organizace i samotní zaměstnavatelé. Stát se na běžných nákladech registrovaných skupin podílí příspěvkem, podrobnosti uvádí Ministerstvo práce. Ve firmě však taková skupina zůstává spíše nadstandardem než samozřejmostí.
Podnikovou rekreaci dnes nahradily příspěvky na dovolenou, sportovní karta nebo body v takzvané benefitní cafeterii. Výběr je širší, ale zaměstnanec si zpravidla vše zařizuje sám a část ceny doplácí. Co bylo dříve ukryto v podnikovém zázemí, se dnes objevuje v aplikaci, ceníku a daňových pravidlech.
Benefit není mzda ani trvalá jistota
Současné firmy nabízejí příspěvek na stravování, penzijní spoření, sport, kulturu, rekreaci, zdravotní péči nebo práci z domova. Finanční správa připomíná, že daňově zvýhodněný benefit musí být skutečným plněním nad rámec mzdy, nikoli převlečenou odměnou za práci.
To má praktický dopad hlavně pro zaměstnance několik let před penzí. Nepeněžní plnění osvobozené od daně se zpravidla nezahrnuje do vyměřovacího základu pro sociální pojištění. Podle pravidel ČSSZ se pojistné odvádí z příjmů, které nejsou od daně osvobozeny. Sportovní karta nebo příspěvek na rekreaci proto může potěšit, ale budoucí důchod nezvýší jako vyšší pojištěná mzda.
Při nástupu do zaměstnání se vyplatí zjistit, zda je výhoda zakotvena v pracovní či kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu, kdo na ni dosáhne a kdy může skončit. Hodnotu bodů, které člověk nestihne využít, nelze počítat jako skutečný příjem. Stejně tak drahá sportovní karta nemá velký smysl pro zaměstnance, který by raději ocenil příspěvek na dopravu nebo penzijní spoření.
Staré podniky dávaly méně volby, ale jejich péče bývala viditelná a soustředěná na jednom místě. Dnešní zaměstnanec může získat pestřejší nabídku. Musí se však sám podívat, zda dostává opravdovou pomoc, nebo jen pěkně pojmenovanou položku v náborovém inzerátu.
