Článek
Tohle už není běžná penze, ale jiný svět
Já vím, každý máme jiné náklady a jiné nároky. Někdo celý život vydělával hodně, odváděl vysoké pojistné a důchod mu prostě vyšel dobře. Proti tomu nic. Důchod není milodar, ale výsledek pravidel. Jenže když někdo mluví o penzi přes šedesát tisíc korun a ještě si povzdechne, že se z toho nedá pořádně cestovat, tak to mezi lidmi bouchne.
A není se čemu divit.
Podle Českého statistického úřadu dosáhl průměrný plný starobní důchod v prosinci 2025 částky 21 175 korun. Starobní důchod pobíralo 2,346 milionu lidí. To znamená, že penze kolem dvaašedesáti tisíc je skoro trojnásobek průměru. Pro mnoho seniorů je to částka, o které si mohou nechat zdát.
Kdo bere kolem dvaceti tisíc, často neřeší cestování. Řeší nájem, energie, léky, zubaře, brýle a nákup. A když se porouchá pračka, je to malá domácí pohroma. Takový člověk pak slyší stížnost na důchod z horních pater systému a má chuť říct jediné: račte se podívat do normální peněženky.
Vysoký důchod není hřích. Stěžovat si bez soudnosti ano
Aby bylo jasno. Nemám ráda závist. Kdo měl vysoké příjmy, dlouho pracoval a podle pravidel mu vyšla vysoká penze, ať ji má. Nikdo by neměl být trestaný jen za to, že byl úspěšný nebo poctivě odváděl víc než ostatní. Takto má systém fungovat.
Jenže veřejné naříkání nad takovou částkou je něco jiného. To už není debata o zásluhovosti. To je ztráta kontaktu s realitou běžných seniorů.
V otevřených datech ČSSZ je vidět, že vysoké důchody jsou výjimkou, zatímco největší skupiny lidí se pohybují výrazně níž. Ne kolem šedesáti tisíc, ale v pásmech, kde se každý růst cen okamžitě pozná na nákupním košíku.
Ministerstvo práce k valorizaci uvedlo, že od ledna 2026 má průměrný starobní důchod dosáhnout 21 839 korun, tedy po zvýšení o 668 korun měsíčně, jak stojí ve zprávě Ministerstva práce a sociálních věcí. Pro někoho je 668 korun jen večeře na cestách. Pro jiného jsou to léky, část energií nebo dva opatrné nákupy.
Tady se láme vnímání spravedlnosti. Ne v tom, že někdo má víc. Ale v tom, že někdo s násobně vyšší penzí mluví, jako by byl na hraně bídy. To lidé nesnášejí oprávněně.
Cestování není základní měřítko důstojného stáří
Důstojný důchod má člověku umožnit zaplatit bydlení, jídlo, zdravotní potřeby a žít bez každodenního strachu. Když zbyde na výlet, lázně nebo návštěvu rodiny, je to krásné. Ale dělat z dražšího cestování hlavní důkaz, že penze nestačí, je vůči většině seniorů hodně necitlivé.
Znám ženy, které po smrti manžela přepočítávají každou stovku. Znám muže, kteří dělali celý život rukama a dnes přemýšlejí, jestli si koupit lepší boty, nebo počkat. A znám lidi, kteří by si za důchod přes šedesát tisíc připadali jako v pohádce. Ne proto, že jsou skromní od přírody. Protože je život naučil nedělat si velké nároky.
Navíc taková penze je už blízko hranic, které stát sám bere jako mimořádně vysoké. Finanční správa uvádí, že pravidelně vyplácené důchody jsou od daně osvobozené jen do 36násobku minimální mzdy. Při minimální mzdě 22 400 korun v roce 2026 to vychází na 67 200 korun měsíčně. Jinými slovy: penze lehce přes šedesát tisíc už není běžný seniorský příjem. Je to velmi vysoký důchod.
Ať si ho dotyčný užije. Ale ať od lidí nečeká pochopení, když si posteskne, že mu neotevírá dveře k cestování podle představ. Většina českých důchodců totiž neřeší, jestli poletí dál. Řeší, jestli jim po zaplacení nutných věcí zůstane něco pro sebe.
Tohle není závistivý útok na bohatší penzisty. Je to připomenutí měřítka. Kdo má penzi přes šedesát tisíc, může mít své starosti, ale neměl by je vydávat za obraz českého stáří. Český důchodce většinou nežije v debatě o cestování. Žije v debatě, kolik stojí máslo, nájem, léky a klidný měsíc bez nečekaného účtu.
