Článek
Když spoříte desítky let, poplatek není drobnost
Já vím, slovo poplatek zní nudně. Člověk nad ním mávne rukou, jako když mu banka strhne pár korun za vedení účtu. Jenže u penzijního spoření je to jiná písnička. Tady se hraje na dvacet, třicet, někdy čtyřicet let. A malý poplatek se za tak dlouhou dobu umí zakousnout do úspor jako červ do jablka.
Podle Ministerstva financí mělo na konci března 2026 penzijní připojištění nebo doplňkové penzijní spoření 3 909 740 lidí. To je obrovská masa peněz i důvěry. Průměrný měsíční příspěvek účastníka byl v prvním čtvrtletí 962 korun.
A právě tady je problém. Lidé si často myslí, že když si posílají tisícovku měsíčně a stát něco přidá, mají splněno. Jenže pokud fond dlouhodobě nevydělává dost a ještě si z výnosu vezme tučný kus, výsledná rezerva může být zklamáním. Ve stáří pak člověk neřeší procenta v tabulce. Řeší, jestli má každý měsíc o tisícovku víc, nebo ne.
To už je zatraceně konkrétní.
Stát chce zasáhnout, fondy varují
Ministerstvo financí podle iROZHLASu dál počítá s výrazným snížením poplatků od roku 2027. Mluvčí resortu popsal chystané změny jako největší zlepšení třetího pilíře v jeho historii. To zní pěkně. Pěkných vět už ale u důchodů zaznělo tolik, že bych si k nim vždycky přidala tužku a kalkulačku.
Ekonomové z IDEA při CERGE-EI tvrdí, že české penzijní fondy dlouhodobě trpí nízkými výnosy a vysokou poplatkovou zátěží. Podle jejich studie mohou poplatky připravit klienty až o polovinu výnosů. To je silné tvrzení. A pokud sedí aspoň z větší části, není to akademická hádka, ale zásah do budoucích peněženek milionů lidí.
Penzijní společnosti naopak varují, že příliš tvrdé seškrtání poplatků může poškodit trh, hlavně menší fondy. Někde se za tím může skrývat oprávněná starost. Jinde obyčejná nechuť přijít o pohodlný příjem. Tak to ve financích bývá.
Stát by proto neměl mávat sekerou naslepo. Ale stejně tak by neměl couvnout jen proto, že se správci fondů mračí. Když má třetí pilíř sloužit střadatelům, musí být první otázka jednoduchá: kolik z výnosu zůstane člověku, který si tam poctivě posílá peníze?
Ne kolik zůstane fondu.
Třetí pilíř nesmí být kasička hlavně pro správce
Penzijní společnosti připomínají, že správa peněz něco stojí. To je pravda. Investice se samy neřídí, zákaznický servis také není zadarmo a regulace něco sežere. Jenže běžný střadatel nemá nést na zádech systém, který mu nakonec nabídne slabý výsledek a ještě mu vysvětlí, že za to může trh.
Podle přehledu serveru Penize.cz mají běžné účastnické fondy zákonné limity poplatků až 1 procento ročně za obhospodařování a 15 procent ze zhodnocení. U alternativních fondů jsou stropy ještě vyšší. Člověk nemusí být ekonom, aby pochopil, že při dlouhém spoření na tom záleží.
A tady se dostáváme k podstatě. Češi si na penzi často nespoří nijak velkolepě. Když už si ale něco odkládají, nemá jim to mizet v systému, kterému pořádně nerozumějí. Stát do třetího pilíře posílá příspěvky, lidé své výplaty a zaměstnavatelé další peníze. To všechno má sloužit budoucím důchodcům, ne jen udržování pohodlí finančních institucí.
Nejsem proti penzijním společnostem. Bez nich se dobrovolné spoření samo nezorganizuje. Ale jejich role má být služba, ne výmluva. Když chtějí důvěru, musí ukázat výnosy, poplatky a rizika tak jasně, aby tomu rozuměla i paní, která celý život dělala za pokladnou a nečte investiční prospekty u snídaně.
Spor o třetí pilíř tedy není žádná technická hádka pro bankéře. Je to spor o to, zda se lidem vyplatí spořit na stáří, nebo zda si z jejich opatrnosti každý rok někdo ukousne víc, než je zdrávo. A jestli má stát konečně zasáhnout, ať to udělá poctivě. Ne kvůli titulkům. Kvůli těm, kteří budou jednou z penzijka platit léky, nájem a trochu klidu.
