Úspory pro vnouče mohou seniorovi chybět ve špatnou chvíli. Nejdřív si ujasněte, komu patří

Babička si může otevřít spořicí účet a každý měsíc na něj odkládat například tisíc korun s tím, že peníze jednou předá vnukovi. Z pohledu banky však zůstává majitelkou účtu ona. Poznámka „pro Matěje“ ani dlouhodobý záměr vlastnictví nemění.

Jiná osoba může být k účtu přidaná jako disponent. To znamená, že smí podle nastavených pravidel vybírat peníze nebo zadávat platby. Disponent ale není vlastníkem úspor. Banka rozlišuje majitele účtu a osobu s dispozičním právem, jak vysvětlují i bankovní podmínky pro práci s účtem. Přehled rozdílu mezi majitelem a disponentem (popisuje Moneta na svém webu) proto stojí za přečtení ještě před založením spoření.

Pro jednoduchost si lze představit dvě základní varianty. Účet vedený na babičku znamená, že peníze jsou stále její. Účet vedený na vnuka znamená, že úspory patří jemu, i když na něj peníze posílá babička.

Spoří-li senior na vlastním účtu, může peníze kdykoli použít na své potřeby. To může být důležité ve chvíli, kdy zdraží nájem, přijde větší oprava, objeví se zdravotní výdaje nebo bude potřeba zaplatit pomoc v domácnosti.

Příklad je jednoduchý. Babička odkládá tisíc korun měsíčně deset let. Bez započtení úroků má na účtu 120 tisíc korun. Pokud je účet napsaný na ni, nejde o „zamčené peníze pro vnuka“, ale o její úsporu s určitým rodinným záměrem. Když je bude nutně potřebovat na vlastní léčbu nebo bydlení, může je použít.

To platí také při posuzování majetkové situace. U dávek, u nichž se zkoumají příjmy nebo majetek domácnosti, se může úřad ptát, komu účet patří a jaké prostředky na něm jsou. Neexistuje proto univerzální rada, že se spoření pro vnouče nikdy nepočítá. Konkrétní pravidla se liší podle dávky a situace domácnosti.

Problém může nastat i při exekuci nebo oddlužení. Peníze na účtu dlužníka nejsou chráněné jen proto, že si je označil jako dar pro vnuka. Převést úspory na dítě těsně před problémy s dluhy a tvrdit, že už mu vždy patřily, může vyvolat další dokazování a právní spor. Peníze se nemají schovávat před věřiteli; při potížích je lepší včasná konzultace s odborníkem nebo dluhovou poradnou.

Jestliže je spořicí účet vedený na nezletilé dítě, peníze jsou jeho majetkem. Babička může být ta, která vklady posílá, ale samotné zasílání peněz z ní nedělá vlastníka. Totéž platí, pokud účet založí rodiče a prarodiče na něj pouze pravidelně přispívají.

Takový vklad může být považován za dar. Dar od prarodiče vnukovi patří mezi bezúplatné příjmy od příbuzného v přímé linii a je od daně z příjmů osvobozený. Finanční správa uvádí, že se takový běžný dar do daňového přiznání neuvádí.

Dar však znamená také ztrátu části kontroly. Jakmile peníze skutečně přejdou na dítě, senior je nemůže jednoduše vybrat zpět jen proto, že se mu zhoršila finanční situace. U větších částek je rozumné mít písemně zachyceno, zda šlo o dar, půjčku, nebo pouze o spoření na vlastním účtu. Pomůže i jasný popis platby, například „dar pro Anetu“, pokud je skutečně záměrem peníze darovat.

V osmnácti letech získá vnuk ke svému účtu plnou kontrolu. Může peníze použít na školu, bydlení nebo jiný účel, ale také se rozhodnout jinak, než si babička představovala. Spoření proto není vhodné stavět na nevyřčeném očekávání, že dítě jednou peníze použije přesně podle přání prarodiče.

U nezletilého dítěte obvykle nakládají s účtem rodiče jako jeho zákonní zástupci. Neznamená to, že mohou úspory využít na vlastní dovolenou, běžné účty nebo splacení svých dluhů. Majetek dítěte mají spravovat v jeho zájmu a s péčí řádného hospodáře.

U běžných úkonů rodiče zpravidla vystačí sami. U významnějších dispozic s majetkem dítěte může být nutný souhlas soudu. Základní pravidla správy jmění nezletilého stanoví občanský zákoník v e-Sbírce.

Právě zde vzniká řada rodinných nedorozumění. Babička má pocit, že „šetří vnukovi“, rodiče si myslí, že peníze budou moci použít podle svého uvážení, a dítě vůbec netuší, že na něj někdo účet založil. Nejlepší je proto předem si říct, kdo účet vlastní, kdo k němu má přístup a na co mají být úspory určeny.

Pokud zůstane účet vedený na babičku, peníze se po její smrti stávají součástí pozůstalosti. Vnouče je automaticky nemusí získat. V první dědické třídě dědí především děti a manžel, zatímco vnuk se dostává na řadu například tehdy, když jeho rodič, tedy dítě zemřelého, nedědí.

Senior může v závěti určit, že konkrétní část peněz nebo celý účet má připadnout vnoučeti. Ani závěť však nemůže bez omezení obejít práva nepominutelných dědiců. Děti zůstavitele mají za určitých podmínek nárok na povinný díl; teprve pokud nedědí, nastupují v této roli jejich potomci. Notářská komora upozorňuje, že nejjistější je závěť ve formě notářského zápisu.

Samotné ústní sliby typu „jednou to bude tvoje“ proto nestačí. Mohou se změnit rodinné poměry, vzniknout nové dluhy nebo se objevit další dědicové.

Než senior začne odkládat peníze dítěti, měl by si spočítat vlastní bezpečnou rezervu. Ta by měla pokrýt alespoň běžné výdaje při výpadku příjmu, nenadálou opravu a předvídatelné zdravotní potřeby. Spořit vnoučeti část důchodu a současně nemít na doplatek léků není projev odpovědnosti, ale zbytečné riziko.

Prakticky pomůže několik jednoduchých pravidel:

Spoření pro vnouče má smysl tehdy, když neohrožuje životní jistotu seniora a všichni v rodině vědí, co přesně bylo dohodnuto. Největší chybou není spořit málo. Je jí spořit bez jasné odpovědi na otázku, komu úspory skutečně patří.