Co je syndrom vyhoření a koho nejvíce postihuje?

Syndrom vyhoření je stav dlouhodobé psychické a fyzické únavy. Vzniká při přetížení - zejména emočním, pracovním či osobním. Projevuje se vyčerpaností, zhoršenou koncentrací a často i zvýšenou nemocností. Tento stav obvykle nevznikne náhle, ale vyvíjí se postupně, jak potvrzují odborníci.

Podle psychologa a filosofa W. Schmidbauera si někteří pracovníci, zejména v pomáhajících profesích (například zdravotníci, učitelé, sociální pracovníci či psychoterapeuti), často kompenzují vlastní nízké sebevědomí skrze svou profesi. Jedním z častých psychologických mechanismů je tzv. „role zachránce“. Tento postoj je charakteristický silnou potřebou neustále pomáhat druhým, „zachraňovat“ je, řešit jejich problémy a být pro ně oporou – často i za cenu vlastního zdraví nebo osobního života.
Zachránce bývá vnitřně motivován pocitem, že jeho hodnota spočívá ve schopnosti být užitečný pro ostatní. Pomoc druhým tak nevnímá jako volbu, ale jako povinnost nebo dokonce součást vlastní identity. Takový člověk často nedokáže říkat „ne“, přebírá zodpovědnost za pocity a osudy druhých a zanedbává vlastní potřeby. V důsledku toho dochází k rozmazání vlastních hranic, k přehnanému zapojení do cizích problémů a k dlouhodobému psychickému i fyzickému vyčerpání.
Tato dynamika je nebezpečná právě proto, že může vést k rychlému nástupu syndromu vyhoření. I když je záměr pomáhat pozitivní, bez zdravého odstupu a péče o sebe sama se z „pomocníka“ stává „oběť“. „Pomáhající zachránce“ podvědomě usiluje o vlastní hodnotu skrze pomoc druhým – až do vyčerpání. Klíčové je proto naučit se nastavovat hranice, reflektovat vlastní motivace k pomoci a pracovat na budování zdravého sebevědomí, které není závislé na neustálém „zachraňování“ druhých.

Vyhoření může vypuknout i mimo pracovní prostředí – například u těch, kdo dlouhodobě pečují o nemocné členy rodiny, vychovávají děti bez podpory nebo žijí v neuspokojivých vztazích a hledají naplnění skrze výkon či péči o druhé. Intenzivní nasazení bez dostatečného uznání často vede k hlubokému psychickému i fyzickému vyčerpání, vnitřnímu napětí, úzkostem a častějším nemocem. U těchto lidí se velmi často rozvíjí tzv. „role zachránce“ – tedy potřeba být neustále tím, kdo situaci drží pohromadě, pomáhá všem okolo a obětuje vlastní potřeby ve prospěch druhých. Stejně jako u pomáhajících profesí, i zde tato role často vede ke ztrátě vlastních hranic, přetížení a pocitu, že pomoc druhým je povinnost, nikoli volba. Přitom péče o druhé, pokud není vyvážena péčí o sebe sama, může být jednou z přímých cest k syndromu vyhoření a vzniku dalších nemocí.

Mezi nejčastější příznaky syndromu vyhoření patří:

Zásadní je včasné rozpoznání příznaků a vyhledání pomoci. Pokud cítíte, že situaci sami nezvládáte, nebojte se obrátit na odborníky – psychologa, psychoterapeuta nebo podpůrné organizace.

Stres, deprese a syndrom vyhoření mohou ovlivnit kvalitu našeho života i pracovní výkon. Je důležité nepodceňovat varovné signály a aktivně hledat způsoby, jak těmto stavům předcházet nebo je účinně řešit. Každý z nás si zaslouží žít život v rovnováze a s pocitem pohody. Pokud se cítíte dlouhodobě vyčerpaní, nebojte se požádat o pomoc – vaše duševní zdraví je na prvním místě.

Neváhejte a udělejte dnes ten první krok k vašemu spokojenějšímu a naplněnějšímu životu.

Jmenuji se Miroslava Vokounová Krepčíková a mým posláním je pomáhat lidem v náročných životních situacích. Díky dlouholetým zkušenostem v osobním poradenství jsem již mnohým pomohla najít cestu k osobnímu růstu a ke zbavení se toho, co je tížilo. Učím klienty, jak znovu získat sílu a motivaci k překonání jejich problémů. Mé mnohaleté odborné znalosti a praktické zkušenosti z pomáhající profese, mi umožňují vést mé klienty správným směrem – k naplněnému životu v radosti a spokojenosti.