Vojenská historie a současnost Venezuely

Do počátku 19. století byla Venezuela součástí španělského koloniálního impéria. Vojenská přítomnost Španělska byla relativně slabá a spoléhala se především na místní milice, které měly chránit území před piráty a povstáními. Právě tato omezená kontrola umožnila rychlý rozvoj nezávislostních myšlenek inspirovaných osvícenstvím a revolucemi v USA a Francii.

Zásadním obdobím venezuelské vojenské historie jsou války za nezávislost, které začaly roku 1810. Nejvýznamnější postavou se stal Simón Bolívar, známý jako „El Libertador“. Venezuelské území bylo dějištěm brutálních bojů mezi republikány a royalisty, přičemž konflikty často přerůstaly v občanskou válku.

Vítězství vlasteneckých sil u Caraboba v roce 1821 znamenalo faktickou nezávislost Venezuely, která se stala součástí Velké Kolumbie. Války zanechaly zemi hospodářsky zdevastovanou, ale položily základ silné vojenské tradice.

Po rozpadu Velké Kolumbie v roce 1830 se Venezuela potýkala s politickou nestabilitou. Moc převzali tzv. caudillové – regionální vojenští vůdci, kteří vládli silou. Armáda byla roztříštěná, špatně organizovaná, ale zároveň hlavním nástrojem politické moci.

Opakované povstání a občanské války, zejména Federální válka (1859–1863), výrazně oslabily stát a upevnily představu, že legitimita vlády vychází z vojenské síly.

Na počátku 20. století zahájil diktátor Juan Vicente Gómez proces centralizace a profesionalizace armády. Vznikly vojenské akademie, byla zavedena moderní výzbroj a armáda se stala jednotnou institucí loajální režimu.

Vojenské převraty zůstaly běžným jevem – armáda svrhla či dosadila několik vlád, včetně převratu v roce 1948 a pádu diktatury Marcose Péreze Jiméneze v roce 1958.

Po roce 1958 se Venezuela formálně stala demokracií a role armády byla omezena. Ozbrojené síly se soustředily především na obranu státu a vnitřní bezpečnost. Přesto zůstávaly významným politickým aktérem, zejména při potlačování levicových guerill v 60. letech.

Zlomem se stal rok 1992, kdy důstojník Hugo Chávez vedl neúspěšný vojenský převrat. O několik let později byl demokraticky zvolen prezidentem a zásadně proměnil vztah mezi armádou a státem.

Chávez otevřeně militarizoval politiku: armáda získala ekonomické pravomoci, podílela se na sociálních programech a byla ideologicky propojena s režimem. Vznikla doktrína civilně-vojenské jednoty a masivně se rozšířily lidové milice.

Za vlády Nicoláse Madura se armáda stala klíčovým opěrným bodem režimu. Kontroluje strategické sektory, včetně ropného průmyslu, dopravy a distribuce potravin. Vojenské vedení je úzce provázáno s politickou mocí a čelí obviněním z korupce a porušování lidských práv.

Venezuelské ozbrojené síly jsou dnes početné, ale jejich bojeschopnost je oslabena ekonomickou krizí, nedostatkem údržby techniky a odchody personálu.

Současné Ozbrojené síly Bolívárské republiky Venezuely (FANB) čítají přibližně několik set tisíc příslušníků včetně aktivní služby, záloh a Lidových milicí. Formálně zahrnují pozemní vojsko, námořnictvo, letectvo a Národní gardu, která plní především vnitřně-bezpečnostní úkoly. Výzbroj je z velké části ruského a čínského původu (např. letouny Su-30, systémy protivzdušné obrany S-300VM), avšak dlouhodobé sankce, ekonomický kolaps a omezený přístup k náhradním dílům významně snížily provozuschopnost techniky. Armáda je silně politizovaná, ideologicky svázaná s chavismem a hraje klíčovou roli při udržení režimu – nikoli jen vojensky, ale i ekonomicky a represivně.

Vojenská historie Venezuely ukazuje, že armáda byla po většinu existence státu nejen obrannou silou, ale především politickým aktérem. Od osvobozeneckých válek přes diktatury až po současný autoritářský režim zůstává vojenská moc jedním z hlavních faktorů stability – i nestability – venezuelského státu, což se projevilo i v nedávných událostech při zatčení prezidenta Madura vojenskými silami USA.