Duchovní u potratů? Tohle není o víře, ale o moci

Představte si, že ležíte v nemocnici. Zvažujete jeden z nejtěžších kroků svého života. A do dveří vstoupí duchovní – bez vašeho pozvání, bez vašeho souhlasu – a začne vás „doprovázet“. Možná vás chce „jen vyslechnout“. Možná vám chce připomenout, co je podle něj „správné“. Ale vy jste o to nežádali. A nemůžete to odmítnout.

Zní to jako fikce? Na Slovensku se to právě stává realitou, kterou si prosadila Ficova vláda.

Téma víry je pro spoustu lidí důležité. Ale i víra má mít své hranice. V nemocnici má být na prvním místě klid, důvěra v lékaře a rozhodnutí samotného pacienta – ne misijní činnost.
Duchovní mohou přicházet za pacienty už dnes, samozřejmě, ale až když jsou pozváni.

Změna zákona, která tuto podmínku ruší, je víc než jen technikálie. Je to nástroj nátlaku, nástroj kontroly nad ženou a nad jejím tělem.

Nejde jen o Slovensko.

Podobné návrhy často přicházejí nenápadně – přílepkem k jinému zákonu, zastrčené mezi řádky. O to víc je potřeba si jich všímat. Protože i malá změna v legislativě může znamenat velký zásah do osobního prostoru.

Možná si říkáte: „Tady se to stát nemůže.“ Ale jistotu máme jen do chvíle, než ztratíme pozornost. A pak se začnou objevovat návrhy, které nejdřív působí neškodně. Ale ve výsledku otřesou něčím zásadním – právem rozhodovat o vlastním těle. Stačí se podívat na to, jaké strany ve sněmovně schválily Vatikánskou smlouvu - ty vládní, včetně Stanu, který hovoří často o tom, jak je liberální.

Ale postavení náboženství nad právo jim vůbec nevadí ;)

Interrupce je složité a hluboce osobní rozhodnutí. A jediné, komu do něj opravdu něco je, je ta žena, která ho dělá. Nikdo nemá právo stát mezi ní a jejím rozhodnutím – ani stát, ani církev, ani nikdo jiný.

Jsem Pirát a podobné zásahy do soukromí a svobody mi vždycky byly odporné, a proto připomínám, že s podobnými návrhy nikdy souhlasit nebudu. Nemám totiž v povaze lidem mluvit do toho, jak nakládají se svým životem, protože je to jen jejich věc. A to naprosto respektuji.