Kultura a politika nepatří dohromady? A od kdy?

Tímhle textem reaguju na vlnu komentářů poté, co známá tvář kapely J.A.R. oznámila kandidaturu za Morotisty, načež kapela zareagovala rázně – distancovala se od něj a vzkázala, že s ním končí.

A jak už to v podobných případech bývá, okamžitě se začaly ozývat hlasy o tom, že kultura by přece měla zůstat „apolitická“.

To jako vážně? A kdy přesně to tak bylo? Kdy přesně hudba byla apolitická, prosím?

Kultura je odjakživa politická. Ne nutně stranicky, ale hodnotově, společensky, lidsky. Ať už to byli hudebníci, spisovatelé nebo výtvarníci, vždy reagovali na svět kolem sebe. Někdy tiše, jindy velmi hlasitě.

Stačí se podívat do minulosti. The Clash psali o rasismu a nezaměstnanosti. Bob Dylan se stal hlasem amerického hnutí za občanská práva. Green Day komentovali a nadále komentují stav americké společnosti. REM mluvili o environmentálních krizích (stejně jako australští Midnight Oil) a sociální spravedlnosti. Ani Madonna nebo Beyoncé se nikdy nebály politických témat, a dál můžu jmenovat Bruce Springsteena nebo Linkin Park.

Hudba a politika vždy patřily k sobě. Texty kapel samotných jsou toho důkazem.

Politické postoje do kultury vnášeli i slavní literáti, a to třeba Victor Hugo. Bídníci nebyli jen románem o lidech na okraji společnosti. Byli manifestem proti sociální nespravedlnosti. A Hugo sám byl aktivní politik, který skrze literaturu oslovoval širokou veřejnost. Právě umění totiž často dokáže zasáhnout tam, kam se politické projevy nedostanou.

A nemusíme chodit daleko. Plastic People of the Universe byli doslova pronásledováni komunistickým režimem, a jejich hudba se stala jedním z impulsů ke vzniku Charty 77. Ano, i česká hudba měla (a má) své politické hlasy, a nemluvím jen o Martě Kubišové.

Skutečnost, že zrovna vaši oblíbení interpreti typu Karel Gott nebo Eva a Vašek politiku nekomentovali, na tom opravdu nic nemění. Znamená to spíš, že část publika vnímala kulturu optikou těch, kteří realitu tlumili místo toho, aby ji zrcadlili.

Je tedy zvláštní, když někdo tvrdí, že kultura by měla být „čistá“, „neutrální“ nebo dokonce „slušná“. Neutrální kultura je mrtvá kultura.

Stejné hlasy slýcháme i ve sportu: „Na stadion nepatří duhové pásky.“ Nebo ve filmu: „Proč cpete agendu do pohádek?“ Ale tím vlastně říkají: „Mluvte jen tehdy, když se to hodí nám.“

Přitom právě díky tomu, že se kultura a sport dokážou dotknout emocí, mají sílu otevírat témata. A to je jejich hodnota.

Každý člověk, ať už umělec nebo ne, má plné právo kandidovat. Ale kapela má právo říct, že takové hodnoty nesdílí. To není cenzura. To je svoboda projevu v praxi - obě strany mají na svá rozhodnutí právo, ať už se nám jedno či druhé rozhodnutí nelíbí.

Politika není sprosté slovo. A rozhodně to není něco, co by se mělo z kultury „vyčistit“. Protože jakmile vyčistíte kulturu od hodnot, zůstane jen dekorace, jen líbivý zevnějšek bez duše, bez toho podstatného, co má v moci nás hluboce zasáhnout.

Politika a kultura k sobě patřily vždy. V textech REM, Green Day nebo Midnight Oil. A že to někomu přijde jako nevhodná kombinace, není problém těch kapel, ale omezeného obzoru některých posluchačů.