Článek
Když se mě někdo zeptá, jak se mám, automaticky odpovím: dobře. Mám všechno, co bych „měla“ mít. Partnera, který mě nezraňuje, nepije, není agresivní, pracuje, stará se. Nemáme velké hádky, žádné skandály, žádné temné tajemství. Zvenku jsme ideální pár. Ten typ vztahu, který se dává za příklad: podívej, takhle to má vypadat.
A přesto večer sedím na gauči a cítím se zvláštně prázdná. Ne smutná. Ne zoufalá. Jen tak… otupělá. Jako bych žila život někoho jiného. Jako bych odškrtávala správné položky na seznamu, ale zapomněla se zeptat, jestli ten seznam vůbec patří mně.
Mám všechno správně. A přesto mi něco chybí.
Jen nevím co.
Partner je hodný. To slovo používám pořád. Hodný, spolehlivý, klidný. Umí naslouchat, pomůže, obejme, když je mi těžko. Jenže mě už nevzrušuje. Ne fyzicky. Emočně. Nepřekvapuje mě. Nevyvádí mě z rovnováhy. Necítím to napětí, to chvění, ten neklid, který jsem kdysi považovala za zamilovanost.
Všechno je předvídatelné. Bezpečné. Uklizené.
A možná právě to mě děsí nejvíc.
Protože nemám na co si stěžovat. Když se snažím pojmenovat problém, zní to banálně: on je moc hodný. Což je absurdní. Lidé se rozcházejí kvůli nevěře, lžím, násilí. A já? Já jsem nespokojená, protože se cítím… nenaplněná.
Jenže jak vysvětlit pocit, že vám nic nechybí konkrétně, ale přesto vám chybí všechno?
Nechybí mi kytky. Nechybí mi romantické večeře. Nechybí mi dárky. Chybí mi pocit, že jsem pro někoho výjimečná. Ne jako partnerka v systému. Ale jako žena. Jako někdo, koho někdo chce, ne jen má.
Ve vztahu jsem se postupně změnila v roli. Partnerka. Spolubydlící. Parťačka. Logistická jednotka. Řeším nákupy, plány, dovolené, účty, povinnosti. Fungujeme jako tým. A přitom mám pocit, že jsem ztratila sama sebe.
Už se mě nikdo neptá, po čem toužím. Jen co je potřeba zařídit.
Už se na mě nikdo nedívá tak, jako na začátku. Ten pohled, co vás svléká. Co vás znejišťuje. Co ve vás probouzí pocit, že jste žádoucí. Teď se na mě dívá jako na někoho, kdo je „jeho“. Jistého. Hotového. Samozřejmého.
A já jsem se stala samozřejmostí i sama pro sebe.
Někdy si všimnu, že víc reaguju na cizí pozornost než na tu jeho. Na kompliment od neznámého člověka. Na pohled kolegy. Na úsměv někoho, kdo mě nezná v teplácích, bez make-upu, unavenou a podrážděnou. Ne proto, že bych chtěla utéct. Ale proto, že mi to připomene, že jsem ještě pořád někdo, koho může někdo chtít.
A pak přijdu domů. Sedneme si vedle sebe. On se mě zeptá, jaký jsem měla den. Já odpovím „dobrý“. A tím to skončí. Žádná hlubší otázka. Žádná zvědavost. Žádný hlad po mně jako po člověku. Jen rutina dvou lidí, kteří se mají rádi… ale už se vlastně nehledají.
Psycholog by řekl, že jsem v bezpečném vztahu, který přešel z fáze vášně do fáze stability. Že je to normální. Že bych měla být vděčná. A já vděčná jsem. Jen zároveň cítím, že stabilita bez živosti se strašně snadno změní v emocionální spánek.
Nejsem nešťastná. Ale nejsem ani živá.
Nepláču. Ale ani se netěším.
Nechci se rozvést. Nechci milence. Nechci dramatický obrat. Chci jen pochopit, co mi vlastně chybí, když mám všechno, co jsem si kdy přála.
A možná je odpověď nepohodlná: nechybí mi lepší partner. Nechybí mi jiný vztah. Chybí mi verze mě samotné, která byla zvědavá, odvážná, hravá. Která se nebála chtít víc než jen klid.
Protože „mít všechno správně“ neznamená „mít to správně pro sebe“. A největší past dospělého života není špatné rozhodnutí. Je to dobré rozhodnutí, které už dávno necítíte, ale zůstáváte v něm, protože objektivně dává smysl.
A tak žiju v paradoxu: mám vztah, který by mi měl stačit. A přesto mám v sobě prázdné místo, které se nedá zaplnit ničím konkrétním. Jen otázkou, kterou se bojím vyslovit nahlas:
Jestli jsem si nevybrala život, který vypadá správně…
ale ve kterém už se sama sobě pomalu ztrácím.
