Článek
Pamatuju si dobu, kdy se problémy řešily větou: „Použij rozum.“ Krátké, jasné, funkční. Když měl někdo blbou náladu, šel se projít. Když byl někdo přecitlivělý, tak se mu řeklo, ať se uklidní. Když byl někdo zmatený, tak se mu poradilo. A život šel dál.
Dneska?
Dneska mi můj vlastní syn řekne, že „prožívá emoční zahlcení“ a že „potřebuje prostor na seberegulaci“.
Seberegulaci. V překladu: nechce přijet na oběd.
Je mu třicet pět. Má manželku, dítě, hypotéku a slovník psychologa na plný úvazek. A já si někdy připadám, že jsem ho neporodila, ale stáhla z online kurzu osobního rozvoje.
Naposledy jsme se pohádali kvůli úplné blbosti. Řekla jsem mu, že by měli s vnučkou víc chodit ven, že pořád kouká do tabletu. Řekla jsem to normálně. Bez křiku. Bez výčitek. Prostě poznámka matky, co vidí dítě víc než rodiče.
A on mi odpověděl: „Mami, tohle je pro mě zraňující sdělení. Mám pocit, že nerespektuješ náš rodičovský styl.“
Zraňující sdělení.
Já mu řeknu, ať jde dítě na vzduch, a on má pocit, že jsem mu ublížila na duši.
Dřív by se řeklo: „Nekecej, mami.“ Dneska je to „prosím, respektuj moje hranice“.
Hranice. To je další oblíbené slovo. Všichni mají hranice. Jenom já mám prý pořád „tendenci je překračovat“. Přitom jediné, co jsem kdy překročila, byl práh jejich bytu bez ohlášení. Což se dnes považuje za psychický útok.
Když jsem mu jednou řekla, že se mi nelíbí, jak se ke mně občas chová jeho žena, odpověděl mi, že „to je moje interpretace situace“ a že bych si to měla „zpracovat sama v sobě“.
Zpracovat.
Já jsem celý život zpracovávala maximálně brambory.
Teď mám zpracovávat pocity, vjemy, traumata a vnitřní konflikty. Ideálně potichu, bez emocí a bez toho, abych obtěžovala okolí. Protože emoce jsou dneska povolené jen tehdy, když jsou správně pojmenované a neobtěžují ostatní.
Když jsem smutná, nemám být smutná. Mám „prožívat náročné období“.
Když jsem naštvaná, nejsem naštvaná. Jsem „frustrovaná z nenaplněných potřeb“.
Když jsem uražená, nejsem uražená. Jsem „v reaktivitě“.
Já už ani nevím, jak se cítím. Já jen vím, že mě to všechno unavuje.
Největší šok přišel, když mi syn oznámil, že „chodí na párovou terapii“. Zeptala jsem se, jestli se rozvádí. Řekl, že ne, že naopak, že chtějí vztah „prohlubovat“.
Prohlubovat. Terapií.
Takže místo aby si doma prostě sedli a řekli si, co je štve, jdou k cizímu člověku, aby jim přeložil jejich vlastní věty do jiné řeči. A pak mi je můj syn přeloží znovu do té terapeutické.
Dřív by mi řekl: „Mami, nech nás být.“
Dnes mi řekne: „Mami, potřebuji, abys respektovala naši autonomii a nepřinášela do našeho prostoru nevyžádané podněty.“
Já si připadám jak na pohovoru v korporátu, ne v rodině.
A teď to nejlepší. Když mu řeknu, že mi to přijde přehnané, že se dneska všechno řeší terapií místo obyčejným selským rozumem, odpoví mi: „Mami, ty jen potlačuješ emoce, protože vaše generace neuměla mluvit o pocitech.“
Ano. My jsme neuměli mluvit o pocitech. My jsme je prostě měli.
Bez workshopu.
Bez podcastu.
Bez certifikátu.
Neříkám, že terapie je špatná. Ale mám pocit, že se z ní stalo nové náboženství. Každý má diagnózu, každý má trauma, každý má hranice, každý má vnitřní dítě. Jen nikdo nemá obyčejnou zodpovědnost za svoje chování.
Když se někdo chová blbě, není to proto, že je blbej. Je to proto, že „má nezpracované vzorce z dětství“.
A hádejte, kdo je za ty vzorce vždycky zodpovědný?
Rodiče.
Takže já jsem podle moderní psychologie zároveň zdroj jeho traumatu, jeho potřeby terapie, jeho hranic i jeho neschopnosti říct mi normálně: „Mami, štveš mě.“
Paradox je, že čím víc mluví o emocích, tím míň je skutečně cítím. Všechno je tak strašně uhlazené, analyzované, pojmenované, že v tom není žádný život. Jen koncepty.
Já jsem možná stará škola. Ale pořád si myslím, že rozum je víc než terapie. Že někdy stačí neřešit, ale vydržet. Že ne všechno je trauma a ne každá nepříjemnost je důvod na sezení u odborníka.
A hlavně si myslím, že když mi vlastní syn začne vysvětlovat, že „potřebuje emoční bezpečí před mou kritikou“, tak už ho nevychovala rodina.
Ale algoritmus.
A jeho žena.
A svět, kde se víc mluví o pocitech než o tom, co je prostě normální lidské chování.
Takže až mi příště řekne „mami, pojďme to probrat v klidu“, já mu odpovím jediné:
„Dobře. Ale bez terapie. Jen jako lidi.“
