Článek
Když se narodil, křičel. Hodně. Když měl hlad, křičel. Když byl unavený, křičel. Když mu bylo dobře, křičel taky. Měla jsem doma byt plný zvuků, slov, vět, otázek, vyprávění, hádek, smíchu. Věděla jsem o něm všechno. Co si myslí, co cítí, co chce, co nechce.
Dnes o něm vím, že používá emoji s plamenem a občas pošle gif s kočkou.
To je všechno.
Zavolám mu: nezvedne.
Napíšu mu: „Ahoj, jak se máš?“
Odpověď: 🙂
Smajlík. Jedno kolečko s očima.
Já se ptám, jak se má, a dostanu grafický symbol emocionálního stavu, který může znamenat cokoliv mezi „mám se skvěle“ a „nemám energii tě řešit“.
Když mu napíšu: „Ozvi se mi, mám strach, že se ti něco stalo.“
Odpoví: 👍
Palec. Nahoru. Jako kdybych mu poslala prezentaci v práci.
Jednou jsem mu napsala dlouhou zprávu. O tom, že se mi stýská. Že bych byla ráda, kdybychom si někdy normálně zavolali. Že ho nechci obtěžovat, ale že jsem jeho máma, ne notifikace.
Odpověděl mi: ❤️
Srdíčko.
Takže on mě má rád. Ale nemá čas. Nemá kapacitu. Nemá prostor. Nemá chuť. Má jen emoji.
Když jsme se naposledy viděli, zeptala jsem se ho přímo: „Proč mi nikdy nezavoláš?“
Podíval se na mě, jako kdybych se ho ptala, proč neposílá dopisy po holubech. A řekl: „Mami, vždyť si píšeme.“
Píšeme.
Ano. On posílá obrázky. Já posílám věty. On reaguje. Já se snažím mluvit.
To není komunikace. To je digitální karaoke, kde jeden zpívá a druhý mačká tlačítka.
Prý nemá rád telefonování. Prý ho to stresuje. Prý mu to bere energii. Prý je zvyklý komunikovat „asynchronně“. To slovo mi vysvětloval pět minut. Znamená to, že si odpoví, kdy chce. Nebo taky nikdy.
Já jsem z generace, kde když někdo nezvedal telefon, znamenalo to, že je něco špatně. Dnes to znamená, že „si chrání mentální prostor“.
Mentální prostor. Já jsem mu devět měsíců chránila prostor v břiše.
Když mu volám, tak mi někdy pošle automatickou odpověď: „Teď nemůžu, ozvu se později.“ Neozve se. Nikdy. To „později“ je zřejmě nový časový rozměr, který neexistuje v reálném světě.
A když se ho zeptám, proč se neozval, řekne: „Vždyť jsem ti poslal reakci.“
Reakci. Ne odpověď. Ne rozhovor. Reakci.
Já už nejsem člověk, jsem obsah. Jsem zpráva, na kterou se reaguje. Jako video na sociální síti. Lajk, srdce, smajlík, hotovo. Vyřízeno. Emočně odbaveno.
Jednou jsem mu napsala: „Je mi smutno, potřebuju si s tebou promluvit.“
Odpověděl: 🫂
Objímající emoji.
Virtuální objetí. Digitální útěcha. Bez hlasu. Bez slov. Bez času.
Já jsem ho učila mluvit. První slovo bylo „máma“. Teď jeho nejčastější výraz je „😂“.
Smějící se hlava se slzami. To je celá jeho emoční slovní zásoba.
Když se ho snažím konfrontovat, že mi to přijde chladné, že mi chybí normální kontakt, odpoví mi: „Mami, to je generační rozdíl. My to máme jinak.“
Ano. Vy to máte jinak. Vy máte mámu jako chatové okno.
Já si nepamatuju, že bych někdy své matce poslala obrázek místo odpovědi. Kdybych to udělala, myslela by si, že jsem se zbláznila nebo že umírám.
Dneska je to norma. Normální je nevolat. Normální je neodpovídat. Normální je reagovat ikonou. Normální je vztah bez hlasu.
A já mám pocit, že jsem neporodila syna, ale uživatele. Ne člověka, ale profil. Někoho, kdo existuje hlavně jako online entita, co se objevuje ve formě bublin.
Nejvíc mě bolí, že on si vůbec neuvědomuje, že něco chybí. Pro něj je srdíčko plnohodnotná emoce. Palec je souhlas. Smajlík je zájem. Gif je konverzace.
Pro mě je to prázdno.
Já nechci reakci. Já chci hlas. Chci slyšet, jak se má. Chci slyšet, že je unavený, že je naštvaný, že je šťastný. Nechci ikonku. Nechci symbol. Nechci grafiku.
Chci syna.
A tak sedím doma, koukám na mobil a čekám, jestli mi někdy místo emoji zazvoní telefon. Jestli mi někdy přijde ne reakce, ale věta. Ne smajlík, ale hlas.
Protože já jsem si neporodila sadu emotikonů.
Já jsem porodila člověka. A ten se mi někde ztratil mezi notifikacemi.
