Článek
Když mi poprvé navrhla, že mi bude tykat, byla jsem vlastně docela dojatá. Brala jsem to jako gesto. Jako snahu o blízkost. Jako signál, že mě bere jako součást rodiny, ne jako instituci zvanou „tchyně“. Říkala: „Mně je nepříjemné vykat lidem, které mám ráda.“
Dobře. Tak jsme si začaly tykat.
Jenže já jsem si nějak naivně myslela, že tykání znamená i určitou úctu. Ne v tom starém, podřízeném smyslu, ale prostě respekt. Že když si tykáme, tak si nelezeme po hlavě. Že blízkost není licence na permanentní hodnocení.
To jsem se spletla.
Protože od chvíle, co mi tyká, mi také opravuje úplně všechno. Jak vařím. Jak mluvím. Jak vychovávám. Jak skladuju potraviny. Jak krájím cibuli. Jaký olej používám. Kolik soli dávám. Všechno je najednou otevřené ke komentáři, protože „jsme si přece blízké“.
Minulou neděli jsem vařila svíčkovou. Recept, který mám třicet let. Dělala jsem ji pro rodinu, pro syna, pro vnouče, pro ni. Normální svíčková. Žádná molekulární gastronomie, žádná pěna, žádná fermentace.
Sedíme u stolu, všichni jedí, a snacha najednou: „Hele, a zkoušela jsi někdy dávat méně smetany? Ono je to pak takové lehčí.“
Lehčí. U svíčkové.
Syn mlčí. Vnouče mlčí. Já se usměju a řeknu: „My to takhle děláme celý život.“
A ona: „Jasně, já to nemyslím špatně, jen že dneska se už ví, že tolik tuku není ideální.“
Dneska se už ví.
Takže třicet let vařím špatně, ale naštěstí přišla generace, která má podcasty a ví to líp.
Další věta: „A taky bych možná dala méně cukru. Ono to pak víc vynikne přirozená chuť zeleniny.“
Přirozená chuť zeleniny ve svíčkové. To už jsem skoro čekala, že mi doporučí tofu knedlíky.
A já si v tu chvíli uvědomila jednu věc: kdyby mi vykala, nikdy by si tohle nedovolila. Nikdy by neřekla: „Paní Nováková, myslím, že vaříte moc tučně.“ Ale protože mi tyká, může. Protože jsme si blízké. Protože nejsme formální. Protože nejsou hranice.
Jenže ty hranice tam být mají. Ne ty instagramové, ne ty terapeutické, ale obyčejné lidské. Hranice typu: nekomentuji cizí recept, když mě nikdo nepožádal. Hranice typu: když mi někdo uvaří oběd, tak řeknu děkuju a ne analýzu.
Ona mi tyká, ale mluví se mnou jako s kamarádkou na kurzu vaření. Jako s někým, koho je třeba vzdělávat. Jako s projektem.
A víte, co je na tom nejhorší? Že když se ohradím, jsem hned „přecitlivělá“. Když řeknu, že mi ty poznámky vadí, odpoví: „Já to myslím dobře, jen se snažím sdílet.“
Sdílet. To je dneska univerzální výmluva. Můžeš říct cokoliv, jakýmkoliv tónem, jakkoliv nevhodně, a když dodáš, že to jen sdílíš, tak jsi automaticky empatická bytost.
Minule mi „sdílela“, že bych měla méně solit, protože to není zdravé. Předtím „sdílela“, že bych měla přestat používat igelitové sáčky. Předtím „sdílela“, že bych neměla vnoučkovi dávat sladkosti, protože si tím buduje nezdravý vztah k jídlu.
Já si myslím, že si buduje hlavně vztah k babičce. A ten by mohl zůstat bez odborného dozoru.
Když jsem si to jednou dovolila říct nahlas, že mi vadí, jak všechno komentuje, odpověděla: „Ale vždyť si tykáme, ne? Tak si přece můžeme říct věci otevřeně.“
Ano. Ale otevřenost neznamená permanentní kritiku. Otevřenost neznamená, že z každého oběda uděláme seminář o správném životním stylu.
Já jsem vyrostla v době, kdy tykání znamenalo důvěru. Dneska znamená přístup. Přístup ke všemu. Ke kuchyni, k názoru, k osobnosti, k minulosti.
A tak přemýšlím, kde se stala chyba ve výchově. Jestli v té mojí, že jsem syna naučila slušnosti, ale neobrněnosti. Nebo v té její, kde se zřejmě učilo, že upřímnost je ctnost i tehdy, když je úplně zbytečná.
Protože já snachu mám vlastně ráda. Je chytrá, schopná, moderní. Jen bych občas ocenila, kdyby mi místo „ty bys to měla dělat jinak“ řekla prostě: „Děkuju, bylo to dobré.“
Ale to by bylo asi příliš jednoduché. Příliš staromódní. Příliš bez podcastu.
Takže mi tyká. A já se učím, že v dnešní době je tykání nebezpečnější než vykání. Protože když mi někdo vyká, aspoň vím, že mě ještě úplně nezačal převychovávat.
