Článek
Když jsem tu práci brala, říkala jsem si, že jsem konečně našla stabilitu. Normální firma, pevná pracovní doba, slušný plat, jasná struktura. Po letech nejistot mi to připadalo jako úleva. Mít řád. Mít jistotu. Vědět, co se ode mě čeká.
Jenže postupně jsem začala mít pocit, že ten řád není pro lidi. Ale proti nim.
Nejdřív to byly drobnosti. Povinné reporty každou hodinu. Přesné zápisy, co dělám, s kým mluvím, jak dlouho mi co trvalo. „Kvůli přehledu,“ říkali. Pak přišly kontrolní porady. Každý týden rozbor výkonu. Grafy, tabulky, srovnávání mezi kolegy. Kdo je rychlejší, kdo pomalejší, kdo má lepší čísla.
Začala jsem si připadat jako ve škole. Jenže bez přestávek, bez humoru a bez pocitu, že se učím něco smysluplného.
Postupně se to ale posunulo ještě dál. Vedoucí začali chodit po kanceláři častěji. Stát za námi. Koukat nám přes rameno na monitor. Ptát se, proč zrovna teď dělám tohle a ne tamto. Proč jsem si šla pro kávu. Proč jsem byla pět minut pryč. Proč jsem otevřela jiný program.
Najednou jsem si uvědomila, že jsem pořád v napětí. Že sedím rovněji, než je mi příjemné. Že si hlídám výraz v obličeji. Že se bojím otevřít soukromý mail i během polední pauzy. Že se přistihuju, jak se omlouvám za věci, které by vůbec neměly být problém.
Začala jsem mít pocit, že mi někdo dýchá na záda. Doslova. Že nejsem v práci, ale pod dohledem. Že se nehodnotí moje výsledky, ale moje chování. Moje přítomnost. Moje poslušnost.
Nejhorší na tom je atmosféra. Lidi si přestali povídat. Přestali se smát. Přestali si pomáhat. Každý se soustředí jen na to, aby nevypadal špatně. Aby nebyl „ten pomalý“. „Ten, co chodí moc často na záchod.“ „Ten, co si dovolí odejít přesně v pět.“
Z práce se stal prostor, kde se všichni kontrolujeme navzájem. Kde vládne ticho, napětí a strach z chyb. Kde se nikdo neptá, jak se cítíš, ale kolik máš splněno.
Já sama jsem se změnila víc, než bych chtěla. Jsem podrážděná. Úzkostná. Pořád mám pocit, že něco nestíhám, i když objektivně stíhám všechno. Nosím si práci domů v hlavě. Přemýšlím, jestli jsem dnes nebyla „moc pomalá“. Jestli si někdo nevšiml, že jsem byla chvíli na mobilu. Jestli se nebudu muset zítra obhajovat.
A v jednu chvíli mi došlo, že se vlastně bojím chodit do práce. Ne proto, že by byla náročná. Ale proto, že je dusivá. Psychicky. Neustálý dohled vás nenutí pracovat líp. Nutí vás být opatrnější. Méně spontánní. Méně svobodní.
Začala jsem mít pocit, že jsem zavřená v neviditelném vězení. Bez mříží, bez dozorců v uniformě. Jen s vedoucími, kteří mají tabulky, kamery, systémy a pocit, že kontrola rovná se efektivita.
Jenže efektivita bez důvěry je jen jiný název pro strach.
Nejhorší je, že to všechno se děje pod hesly jako „transparentnost“, „zlepšování výkonu“, „firemní kultura“. Krásná slova, za kterými se skrývá jediné: nedůvěra v lidi. Přesvědčení, že kdyby nás někdo nekontroloval, flákali bychom se. Že nejsme dospělí profesionálové, ale děti, které je potřeba hlídat.
A já si čím dál víc kladu otázku, jestli je tohle prostředí, kde chci strávit kus života. Jestli chci každý den odevzdávat nejen svou práci, ale i kus vlastní svobody. Jestli mi ty peníze stojí za to, že se cítím jako podezřelá ve vlastní kanceláři.
Protože práce by měla být o spolupráci, ne o dohledu. O důvěře, ne o kontrole. O výsledcích, ne o tom, jestli někdo viděl, že jsem si na pět minut sedla jinak.
A čím déle tam jsem, tím víc cítím, že tohle není normální. Že to, co jsem si začala zvykat považovat za realitu, je vlastně tichý tlak, který mi bere energii, chuť i sebevědomí.
Možná to není vězení se zdmi a klíči. Ale je to vězení v hlavě. V pocitu, že mě někdo neustále sleduje, hodnotí a čeká na chybu. A z takového vězení se neutíká nohama. Z takového se utíká rozhodnutím. Že už nechci žít pod dohledem. Že chci zase pracovat jako člověk, ne jako objekt v systému.
