Článek
Moje dcera vždy toužila studovat na prestižních a složitých vysokoškolských oborech. Je učenlivá, cílevědomá a nikdy se nebála výzev. Přesto se nemohu zbavit vnitřního pocitu, že její ambice jít na medicínu nejsou správnou cestou. Je to pro mě jako rodiče velmi složitá situace. Na jednu stranu ji chci podpořit a být tu pro ni, na druhou stranu mám strach, že by byla špatná lékařka – a že medicína pro ni není to pravé.
Proč si myslím, že medicína není pro ni?
Nejsem odborník na medicínu, ale jako rodič ji znám lépe než kdokoli jiný. Vím, že má své silné stránky, ale obávám se, že některé vlastnosti, které jsou pro lékařské povolání klíčové, jí chybí. Medicína není jen o učenosti a zvládnutí složitých zkoušek. Je to obor, který vyžaduje výjimečnou schopnost pracovat pod obrovským stresem, rychle a přesně se rozhodovat v krizových situacích a udržet chladnou hlavu v těžkých okamžicích, které často zahrnují lidský život, což je přesný opak dcery. Moje dcera má tendenci se hroutit pod tlakem. Když čelí stresu, je často emocionálně nevyrovnaná, rychle ztrácí nadhled a uzavírá se do svého světa. Viděla jsem to u přijímaček na střední a následného studia, vidím to i nyní při přípravě na vysokou. Medicína není jen o znalostech, je o odolnosti, vyrovnanosti, poslání a schopnosti zvládat nejisté a napjaté situace. A upřímně, nemyslím si, že by dokázala zvládnout stres spojený s praxí lékaře, kde každé rozhodnutí může mít fatální následky a ideálně vyžaduje velkou oddanost tomuto oboru.
Empatie versus citová nestabilita
Další důvod, proč se obávám, že medicína pro ni není vhodná, je její povaha. Moje dcera není vůbec k okolí citlivá a empatická. Má tendenci silně prožívat vše, co se kolem ní děje, ale zajímá se pouze o své problémy. Problémy ostatních ji vůbec nezajímají. Většina začínajících lékařů má problém, že si často bere problémy ostatních až příliš osobně, o což bych se já opravdu bát nemusela. Jako lékařka by denně čelila bolesti, utrpení a někdy i smrti, vůbec netuším, jak by na to reagovala, a jak by se chovala k lidem v jejich nejtěžších chvílích. Bojím se, k čemu to povede, a že zjistím, jak moc chladná uvnitř je, a že ji nezajímá nic než domnělé společenské uznání. Medicína pro ni není posláním, naopak. Jediný důvod pro výběr byla prestiž oboru a možnost zužitkovat schopnosti „našprtat se“ kvanta informací zpaměti, aniž by jim musela rozumět. Nevím, jestli by to stačilo, ale z kurzů, které navštěvuje, se zdá, že jí styl výuky bude sedět náramně. Empatie je u lékařů důležitá, ale musí být vyvážena profesionalitou a schopností zachovat si určitý odstup, aby se lékař nerozpadl pod tíhou toho, co vidí každý den. Co když ale empatie úplně chybí? Člověk pak může být sebevětší profesionál, ale dobrý lékař nikdy nebude. Obávám se, že moje dcera tuto hranici nemá, a že by pro ni bylo těžké přistupovat k pacientům jako klidem a ne jako k věcem a zdroji vlastního užitku.
Jak jí to říct?
Tohle všechno si uvědomuji, ale přemýšlím, jak jí to sdělit. Jak říct vlastní dceři, že nevěřím, že má na to být lékařkou? Jak jí vysvětlit, že vidím její schopnosti v jiném oboru, který nebude prohlubovat tuto její osobnostní stránku, aniž bych zničila její sny? Mám pocit, že každé rozhodnutí bude špatné a můžu napáchat obrovskou škodu. Nechci, aby se cítila zklamaná nebo odmítnutá, ale zároveň se bojím, že pokud ji neupozorním, může zbytečně procházet náročným studiem a nakonec zjistit, že to bylo zbytečné, ba hůř. Jako rodič chci, aby byla šťastná a úspěšná. Ale někdy to znamená i mít odvahu říct věci, které jsou nepříjemné. Věřím, že její talent se může uplatnit jinde, kde bude moci růst bez tlaku a předpokladů, které medicína přináší. Myslela jsem, že bych jí mohla přesměrovat alespoň na dráhu zubařky, ale asi ani to nevyjde, protože by potřebovala větší šikovnosti v rukou. A tak mě čeká nejtěžší úkol – jak jí to citlivě, ale upřímně sdělit.
