Článek
Náš vztah trval 11 let. Za tu dobu jsme prošli všemi možnými životními etapami – společné stěhování, první dovolená, naše domácí zvíře, a dokonce i pokusy o založení rodiny. Byl to pevný vztah, plný společných plánů, nebo jsem si to alespoň myslel. Když mi však před několika měsíci oznámila, že chce odjet do Jižní Ameriky na několikaměsíční duchovní cestu, nevěděl jsem, jak reagovat.
Vysvětlovala mi, že cítí hlubokou potřebu objevovat, „kdo doopravdy je“, a spojit se s přírodou a s duchovními průvodci v Amazonii. Na jednu stranu jsem chápal její touhu po sebepoznání a odvahu odejít daleko od domova. Na druhou stranu jsem se nemohl ubránit pocitu, že to bylo poněkud sobecké. Opouštěla mě v době, kdy jsme se snažili o děti, a místo aby se soustředila na náš společný život, vybrala si cestu, která odsunula vše ostatní na druhou kolej.
Když jsem se jí pokusil vysvětlit, že mi její rozhodnutí ubližuje a že mám pocit, že zanechává za sebou naši budoucnost, reagovala chladně, nepřipouštěla diskuzi nebo aspoň podrobné vysvětlení jejích pocitů, prostě byla rozhodnutá. „Potřebuji to pro sebe, ty to nechápeš,“ řekla mi. Přiznávám, že nechápal. A stále nechápu, proč se její potřeba najít samu sebe stala důležitější než náš vztah, naše sny a náš domov.
Mohl bych její kroky chápat jako čin odvahy, vystoupení z komfortní zóny a potřebu nacházet odpovědi mimo každodenní rutinu. Jenže každé takové rozhodnutí by mělo přinést i jistou míru odpovědnosti. Měl jsem pocit, že se ke svému životu otočila zády. Vím, že některým lidem to může připadat jako nádherná cesta za svobodou. Ale je to svoboda, pokud někoho na té cestě zanecháme za sebou? Neměla by mít už ve svém věku (dlouho po třicítce) tyto věci dávno srovnané? Nebo se jen vyhýbáme povinnostem a realitě, když zaměníme rodinné závazky za hledání duchovních průvodců uprostřed pralesa?
Zůstaly mi smíšené pocity. Přemýšlím, jestli jsem já tím, kdo zůstal v pasti každodenního života, nebo jestli se ona vyhnula životnímu zápřahu a zodpovědnosti. I když respektuji její právo hledat vlastní štěstí, vím, že její rozhodnutí zanechalo rány, které budou dlouho bolet. Přeci jen, když vstupuji do dlouhodobého vztahu, přijímám a plánuji závazky, měl bych to myslet vážně, abych druhého nevodil za nos. Místo toho, abychom náš vztah rozvíjeli na všem, co jsme vybudovali a prožili, vydala se sama, z vlastního rozhodnutí, jakoby minulost neexistovala a nebyla vlastně ve vztahu, společné rozhodování a přemýšlení bylo fuč – a to je něco, co je těžké odpustit, zvlášť když byl člověk znenadání postaven před hotové.
