Článek
Generace bez jistoty: děti na druhé koleji
Začněme od podlahy – nebo spíše od hypotéky, kterou si generace třicátníků téměř nemůže dovolit, a ti šťastnější pak stejně splácejí být 2× delší dobu než je v Evropě (včetně západní) běžné. S průměrnou cenou bytu v Praze kolem 5 miliard korun za metr čtvereční (dobře, možná přeháním, ale řekněme, že je to spíš prognóza) není divu, že mít vlastní bydlení je pro mladé sen srovnatelný s kolonizací Marsu. A kdo by přiváděl na svět děti v době, kdy je vlastní obývák luxusem?
Nemluvě o školkách, které se stávají strategickou surovinou. Mít místo pro své dítě v mateřské školce dnes znamená něco mezi výhrou ve sportce a získáním ropy na blízkém východě za exitem na Humpolec. Samozřejmě, můžete zaplatit soukromou školku. Jenže za těch 15 tisíc měsíčně vám nezbude ani na rohlíky, nehledě na to, že většina lidí preferuje během měsíce i někde bydlet.
A pak je tu práce. Flexibilní úvazek? Pro většinu zaměstnavatelů stále záhada podobná principu parního stroje. Generace Z a mileniálové se tak rozhodují mezi kariérou a rodinou, tedy přesněji mezi relativně slušným životem, nebo nedostatkem financí a absolutní nejistotou, do které zodpovědně přivést děti nechcete. Tipněte si, co vyhrává.
Plodnost? Lepší přenechat jiným
Do toho přichází demografie. Zatímco mladí Češi se rozmýšlejí, jestli si pořídit psa nebo jen květinu, muslimská, resp. kterákoliv z východu, komunita neotálí a neřeší takové otázky. Rodiny s pěti dětmi nejsou výjimkou. A upřímně, nelze se divit – tam, kde existuje podpora komunity, případně se tolik neřeší, nakolik je takové rozhodnutí zodpovědné, tam děti prostě přicházejí.
To samozřejmě vede ke statistice, která je stejně neúprosná jako fronta na máslo ve slevě: pokud bude tento trend pokračovat, první české miminko jménem Mohamed se narodí zcela přirozeně a nevyhnutelně, a to s českou občankou v ruce a rodiči, kteří jen plní základní přírodní zákony. Na koho se pak budeme zlobit?
Místo řešení hledáme viníky
Reakce politiků na tento trend? Předvídatelná. Místo aby řešili problémy, jako je bydlení, školky, nebo flexibilita práce, ukazují na migraci. Proč stavět nové školky, když můžeme debatovat o počtech zahalených žen v metru nebo všudypřítomnou ruštinou/ukrajinštinou? Proč řešit nízké platy a předražené nemovistosti, když je jednodušší diskutovat o tom, jak se budou nazývat svazky homosexuálů?
Kdo vlastně může mladým rodinám nabídnout jistotu, že když si pořídí děti, nezůstanou na hranici chudoby a okraji společnosti? Stát? Sotva. Česká podpora rodin vypadá spíš jako špatný vtip. Ano, dostanete pár tisíc na rodičovské, ale zároveň zaplatíte statisíce za bydlení a služby. Smutně jednoduchá matematika, která nutí mladé přemýšlet, zda vůbec stojí za to přivádět další generaci.
S Mohamedem na startovní čáře
A tak, zatímco české děti čekají na ideální podmínky, Mohamedové a Ajši pokračují nadále v zažitých kolejích. Možná je to absurdní, možná alarmující, ale spíše než vymýšlením dalších dávek bychom se mohli inspirovat. Podívejme se, proč jsou některé komunity úspěšnější v plození dětí. Možná by stačilo méně překážet a trochu se starat o situaci nejen mladých.
Je ve výsledku skutečně důležité, jaké jméno v budoucnu ponese první české miminko? Nebo je podstatnější, zda se vůbec narodí? Budeme se smát, až to přijde, nebo budeme plakat nad tím, že za to můžou migranti?
Ať už první český Mohamed přijde letos nebo za deset let, jedno je jisté: bude to dítě, které nám obrazně nastaví další zrcadlo. Otázkou zůstává, zda se v tom odrazu budeme schopni poznat.
