Článek
Najal jsem špatné řemeslníky, nadělali více škody než užitku, přicházel jsem o peníze, všechno se vleklo a muselo se znovu předělávat.
Dalším vývojem událostí jsem se dostal z bláta do louže.
Sehnal jsem šikovného řemeslníka, ale vykořisťuje mě. Dělá precizně, ale velmi pomalu, a protože ví, že jsem ve svízelné situaci, neváhá toho využít. Práce jde pomalu a on chce víc a víc peněz.
Rozhoduji se, že co jen budu moct, udělám sám. Bez zkušeností, bez praxe. Musím si poradit, jinak to nepůjde.
A zjišťuji, že ono to nějak jde. Začíná mě to naplňovat.
Jedu stále na plný výkon a najednou…
Energie došla. Přichází únava, vyčerpání, apatie.
Toho dne jsem si o tom promluvil s kamarádem, kterého si moc vážím. Je na takové věci odborník.
Řekl mi: „Jirko, tlačíš před sebou do kopce velkou kouli. Musíš tu kouli začít postupně navrtávat a nakonec ji odstřelit.“
Jdu do práce na noční směnu a přemýšlím.
Přemýšlím nad tou koulí, kterou před sebou tlačím.
Co ještě všechno musím udělat, aby už bylo konečně hotovo? A jak to mám zvládnout, když už mi dochází síly?
A proč mi ty síly dochází?
A začínají se klubat odpovědi.
Upnul jsem se na to, že všechno musím dodělat, a až pak se můžu vrátit k běžnému životu. Až pak si můžu dovolit mít zase radost ze života.
Vše, co mám rád, co mě dobíjí energií, jde stranou.
Jde o život? Ne!
Jde jen o moje nastavení. Vytvořil jsem si na sebe tlak a vrátil se do začarovaného kruhu.
A najednou jsem na to přišel.
Na té noční směně jsem během přestávek došel ke krásnému řešení.
Vše odložit do krabičky s nápisem: AŽ NA TO ZASE BUDEŠ MÍT KAPACITU.
A bylo to.
Druhého dne po návratu z noční směny se probouzím po poledni.
Nemám žádný plán. Ale ty povinnosti už jsou všechny v té krabičce.
Potřebuji zajet na malý nákup. Chci si jít pro klíče od auta a najednou přijde myšlenka: můžu jet na kole. Dobrý nápad. Beru batůžek a vyjíždím.
Asi za 45 minut jsem zpátky doma. Nic jsem neplánoval a najednou, jako bych měl ve všem jasno.
Beru spacák, karimatku, vodu, nůž a čelovku a odcházím do lesa. Nepřemýšlím nad ničím a prostě jdu.
Vyšel jsem odpoledne. Les miluji, mám to tam moc rád. Jak do lesa vstupuji, začínám být zase přítomný.
Pozoruji přírodu, všechny ty detaily. Stromy, listí, větvičky, skály a kamínky, potůček, rostliny, květy, houby, hmyz. A najednou se cítím dobře.
Našel jsem si místečko, kde budu bivakovat, a připravil se na noc.
Začíná se stmívat a les se začíná proměňovat. Postupně se zahaluje do tmy. Poslouchám zvuky lesa. Hučí potok, zpívají ptáci, bzučí komáři a já cítím čím dál větší klid.
Najednou za sebou slyším pohyb, jak něco prostupuje houštinou. Otáčím se a jen pár metrů ode mě se zastaví srnka. Stále cítím hluboký klid. Koukáme se na sebe a pak srnka v klidu odejde.
Krásný zážitek.
A ten klid. Čistá hlava. Všechno je, jak má být. Navrtávám kouli.
Noc v lese jsem plánoval celé roky a skutek utek.
A najednou to všechno bylo. Dělo se to.
A já věděl, že jsem udělal další smysluplný krůček na své cestě.
