Článek
Vnímám kapacitu jako množství energie, kterou máme k dispozici pro život.
Když v té energii člověk žije, má vnitřní prostor a věci ho tolik nestahují.
Ale když energii dlouhodobě vydává, aniž by se doplňovala, kapacita se postupně zmenšuje a přijde bod, kdy už nemá odkud brát.
Můj příběh je o tom, že jsem si dal do života cíle a rozhodl se za nimi, stůj, co stůj, buď jak buď jít!
Ten příběh je také o tom, že jsem byl svým způsobem úspěšný. To, co jsem si nastavil jako priority, se postupem let začalo naplňovat a já viděl, že se mi daří.
Jenže nic není jen tak!
Na co jsem se primárně soustředil?
Vytvořit zázemí pro sebe a pro rodinu.
Pořídit si dům a vše, co v dnešní společnosti považujeme za nutné mít k tomu, abychom mohli žít spokojeným životem.
Potíž byla v tom, že na samém začátku jsem měl minimum prostředků k tomu, abych mohl svoje touhy naplnit.
Jinými slovy, začínal jsem tzv. od nuly.
A tak jsem vstoupil na cestu s jasným cílem:
Vydělat co nejvíce peněz, abychom si mohli splnit všechny naše sny a žít báječný život.
Našel jsem si perspektivní zaměstnání a začal v honbě za seberealizací.
Roky běžely, dřel jsem jako mezek, abych mohl v práci postupovat a být úspěšný.
Veškerou energii jsem vkládal do toho, co musím!
Na věci, které mě bavily, na záliby, koníčky a všechno, co jsem dělal rád, už kapacita nezbývala.
Můj život se postupně začal transformovat do permanentního stresu a soustavného napětí.
A i přes všechny úspěchy se čím dál tím víc z toho života vytrácela radost.
A s takovým způsobem života začaly postupně přicházet i další komplikace. Zdraví šlo stranou. Vysoký tlak, obezita, vysoký cholesterol, vysoká hladina kyseliny močové, soustavné vyčerpání a únava.
Zdraví jsem dal na druhou kolej, stejně jako všechno, co jsem měl rád.
Ale musel jsem si najít způsob, jak občas vypustit páru.
A ruku v ruce s tím vším se nejjednodušší řešení nabízelo samo.
Posedět s kamarády u pivka. To fungovalo dobře.
Každý z nás by mohl vyprávět podobný příběh jako ten můj.
A tak jsme spolu sdíleli, jak jsme měli zase těžký den, co jsme všechno museli udělat a co ještě všechno máme před sebou.
Vyčerpaní, unavení! Ale taky pyšní, protože jsme přeci úspěšní!
Pár pivek po večerech nebo vínko, sem tam nějakého panáčka a život je zase jednodušší.
A když se člověk pak z takové seance vrátí domů, před spaním je fajn ještě zkontrolovat ledničku a pořádně si nacpat pupík. Přes den totiž nebyl čas na to se najíst a vlastně ani chuť.
Uvolnění napětí je fajn, ale tímto způsobem to člověku energii nedoplní.
Ba naopak. Je to ještě více destruktivní.
Kapacita v čudu! Začarovaný kruh!
Ale všechno špatné je k něčemu dobré.
A špatná zkušenost je často ta nejlepší zkušenost!
Způsob, jakým jsem žil, a další nepříznivé okolnosti mě nakonec dovedli k uvědomění, že něco musí být špatně.
A to bylo velké uvědomění a pochopitelně hned za ním vyvstala otázka: co a proč?
A tak začala moje nová cesta. Krůček po krůčku, pomalu, den za dnem.
Začal jsem hledat odpovědi.
Nejdřív pomalu a vlastně trochu náhodně. Začal jsem se zajímat o to, co mi tělo říká, odkud beru energii a kam ji naopak každý den odevzdávám. Postupně jsem začal měnit věci, které jsem roky považoval za normální.
A právě tehdy jsem začal chápat, že nejde jen o čas nebo špatné vnitřní nastavení. Člověk může mít čas, ale nemusí mít energii. Může mít možnost něco udělat, ale nemít na to vnitřní prostor.
A právě tomu dnes říkám kapacita.
Moje cesta tím ale neskončila. Naopak. Teprve začala. A stále se učím poznávat, kdy mám energie dost, kdy už jedu na dluh a co mi pomáhá svoji kapacitu znovu naplnit.
O tom ale zase někdy příště.
