Článek
Kdy jsem vlastně přestal umět jen tak být?
Je to jedna z věcí, kterou se na své cestě znovu učím.
Cestě, kterou už jsem ušel a která stále pokračuje.
Dlouho jsem věřil tomu, že nejkrásnější roky mého života už jsou pryč. A že lepší už to být nikdy nemůže. Anebo možná zase jednou. Až budu mít splněné všechny svoje cíle.
Dobrá zpráva je, že teď už to zase neplatí. Teď to vidím jinak.
Ne proto, že bych měl ,,splněno“.
Ale proto, že jsem se na svůj život začal dívat jinak. Tak, jak to opravdu cítím. Není to fixní. Ale ono to stačí.
Dneska už vím, že ty nejkrásnější roky svého života zase žiji teď a tady.
Dřív jsem si často říkal, že na to nemám čas. Vždycky se našlo něco důležitějšího. Něco, co mělo přednost.
Možná se budu sem tam opakovat, ale osvědčilo se mi, že když chci něco v životě jinak, je dobré začít malými změnami. Postupně je dostávat do svého života.
Jednou z věcí, které mi pomohly naučit se zase jen tak být, je jízda na kole.
A nejlépe právě bez cíle, bez navigace.
Cesta bez cíle
Zajedu na místo, kde to neznám, a prostě se vydám po cestě. Nevím, kam mě zavede.
Když tu cestu neznám, je to zajímavé dobrodružství. Všechno je nové a člověk neujede pár metrů, aniž by si všímal, co je kolem něj.
No, a aniž bych musel přemýšlet nad tím, jak to mám udělat, abych byl v tom takzvaném přítomném okamžiku, najednou se to prostě děje.
Neučím se být přítomný. Prostě jedu na kole a najednou přítomný jsem.
A není to pro mě jen kolo. Jsou to procházky v přírodě, cvičení, práce se dřevem nebo na zahradě. Prostě věci, které mě baví natolik, že úplně automaticky pohltí všechnu moji pozornost.
A někdy mi úplně stačí, že se prostě jen tak na chvíli zastavím a poslouchám svůj dech.
Bez potřeby něco produkovat nebo dokončovat.
Prostě nic ,,nevyužít“.
A je to moc fajn, když člověk najednou zjistí, že nejkrásnější roky jeho života nejsou minulostí, ale přítomností.
A jak to máte vy? Jestli chcete, podělte se o své zkušenosti v komentáři. 😊
