Devadesátá léta: Dětství, kdy les byl naše hřiště a počítač zázrak

Vyrůstali jsme v době, kdy byl les naším hřištěm, počítač vzácným pokladem a první mobilní telefon malým zázrakem. Bylo to dětství plné dobrodružství, kamarádů a objevování světa, který se před našima očima začal neuvěřitelně rychle měnit.

Dětství, na které nezapomenu

Tenhle článek nebude shrnutím historických událostí ani hodnocením tehdejší politické situace. Chci v něm vyprávět o svém dětství, o tom, jak jsem tehdy vnímal svět, a o vzpomínkách, které mi zůstaly dodnes.

Když si vybavím školku, jako první se mi vybaví její zahrada s prolézačkami, na kterých jsme trávili spoustu času. Vzpomínám si také na povinný odpolední spánek. Nikdy se mi ale spát nechtělo. Ležel jsem, zavřel oči a předstíral, že spím, jen abych měl klid.

Pamatuji si velké dřevěné kostky, stavebnici SEVA, věšáčky označené obrázky a také krupicovou kaši, kterou jsem přímo nenáviděl. Zvedal se mi z ní žaludek, ale paní učitelky byly neústupné. Nakonec mi alespoň nasypaly pořádnou vrstvu kakaa, abych snědl trochu kaše a nezvracel u toho. I tak to pro mě bylo snad největší trauma, které si ze školky pamatuji.

Z té doby mi utkvěla v hlavě také jedna zvláštní příhoda. Jednou jsem venku utrhl ze stromu tvrdou hrušku a zakousl se do ní. Když jsem se od ní odtáhl, zůstal mi v ní mléčný zub. Tak jsem přišel o jeden ze svých prvních dětských zubů. Proč si pamatuji právě takovou maličkost, to nevím, ale dodnes ji mám před očima.

A pamatuji si také fotografování na svátek MDŽ. Maminkám jsme potom dávali fotografie a myslím, že i nějakou kytičku.

Naše hřiště byl celý les

S nástupem na základní školu přišla změna. Najednou jsme měli říkat „paní učitelko“ místo „soudružko učitelko“. Nikdo z nás dětí asi dvakrát nechápal proč. A upřímně, v tom věku nám to ani nepřipadalo příliš důležité.

Zato si dobře pamatuji televizní záběry demonstrací, kde policisté bili lidi. Vybavuji si také nekonečné kolony nákladních automobilů a vojenské techniky, které jsem vídal na silnicích při odchodu sovětských vojsk. A také dlouhé vlaky naložené tanky.

Nad hlavami nám celé roky létaly „Sůčka a Migy“. Stíhačky byly mým koníčkem už od dětství, takže jsem postupně znal jejich typy i označení.

V naší oblasti byly ostatně k vidění ještě dlouho po převratu.

Ale jako kluky nás nejvíc zajímalo něco úplně jiného. Chtěli jsme být venku. Od rána do večera, jak jen nám to rodiče dovolili.

Nejvíc jsme milovali les. Znal jsem tam snad každý strom, pařez i kámen. Téměř neexistoval strom, na který bychom nevylezli, a to ani ty opravdu vysoké. Dokonce jsme měli svůj nejoblíbenější smrk. Byl tak vysoký, že když jsme se dostali až do jeho špičky, měli jsme celý les a okolní krajinu pod sebou.

Odhadovali jsme, že může mít kolem čtyřiceti metrů. Jestli to byla pravda, už asi nikdy nezjistím. Dlouhé roky jsem na tom místě nebyl, ale kdyby tam strom ještě stál, pravděpodobně bych ho našel i poslepu.

Když foukal silnější vítr, špička stromu se s námi kývala ze strany na stranu. A právě to jsme měli rádi.

Postupně jsme si v lese budovali vlastní opičí dráhy. Přelézali jsme ze stromu na strom, hledali nové cesty a zkoušeli, kam až se dokážeme dostat. Někdy jsme překonávali i desítky metrů, aniž bychom se dotkli země.

Jako kluci jsme byli soutěživí, takže jsme nakonec začali některé trasy zdolávat na čas. Podobně jsme trénovali běh v hustém porostu. Jeden z nás běžel první a vybíral trasu, druhý ho následoval těsně za ním a musel v plném tempu reagovat na překážky, které se před ním objevovaly.

Byla to vlastně taková naše vlastní škola obratnosti.

Lezli jsme nejen po stromech, ale také po skalách. To už bylo často mnohem náročnější. Někdy jsme se dostali do míst, odkud nebylo jednoduché pokračovat, ale ani se vrátit.

Jednou jsem se při lezení dostal asi deset metrů nad zemí do situace, kdy jsem věděl, že už se dlouho neudržím. Zpátky to nešlo a dopředu také ne. Nakonec jsem jen zakřičel na kamaráda Tomáše, který už byl nahoře: „Tomáši, já spadnu!“

Nevím už přesně, jak to tehdy udělal, ale myslím, že mi podal ruku nebo nějakou větev a vytáhl mě nahoru. Byla to jedna z mála chvil, kdy jsem si opravdu uvědomil, že jsem něco nezvládl a že by to mohlo dopadnout špatně.

Naštěstí jsme si uměli pomoct.

Když jsme byli starší, přibližně mezi patnácti a osmnácti lety, začali jsme lézt také po budovách. Měli jsme k tomu skvělé prostředí. Starý kravín a obrovský seník z betonových panelů.

Na seník jsme dokázali vylézt po železných okách v panelech. Nebylo to vůbec jednoduché. Někdy bylo potřeba vyskočit a zachytit se dalšího oka, přitáhnout se a pokračovat dál. Síly rychle ubývaly a člověk věděl, že musí pokračovat, jinak se neudrží.

Ze začátku jsme to zkoušeli s provizorním jištěním na starém laně. Později jsme některé výstupy zvládali i bez něj. Dokázali jsme stěnu překonat během minuty.

Když se na to dnes dívám zpětně, musím uznat, že jsme měli pořádnou dávku odvahy a někdy také pořádnou dávku nerozumu.

Skákali jsme do vody z velkých výšek, sjížděli po skalách a dokonce jsme bobovali na střeše budovy. Samozřejmě jsme měli také spoustu odřenin, boulí, naražených prstů a roztrhaných tepláků.

Ale právě tohle bylo naše dětství. Dobrodružství jsme si dokázali najít téměř všude.

A když jsme zrovna nebyli v lese, byli jsme na hřišti. Hráli jsme fotbal, tenis a basketbal. Měli jsme pocit, že nám jde úplně všechno. Později přišli na řadu také dobrovolní hasiči a hasičské soutěže, které jsme brali opravdu vážně.

Když počítač znamenal malý zázrak

Do našeho dětství postupně vstoupily také první videohry a počítače. Moje generace zažila obrovský technologický skok. Od osmibitových počítačů přes Atari, Didaktik a Amigu až po první osobní počítače.

Pamatuji si, jak jsme nahrávali hry z audiokazet. Počítač zobrazoval jen jednoduché kostičky a barevné obrazce a člověk musel čekat, než se hra načte. Někdy to trvalo pořádně dlouho.

Ale nám to vůbec nevadilo. Byli jsme u vytržení. To bylo něco!

Doma jsem žádný počítač ani herní konzoli neměl. Nemohli jsme si to dovolit. Naštěstí jsem měl kamarády, u kterých jsme hraním trávili desítky a později i stovky hodin.

Dobře si pamatuji, když jednomu kamarádovi tatínek pořídil první herní systém. Myslím, že to bylo Atari, ale už si nejsem jistý.

Nahráli jsme hru z audiokazety a okamžitě nás pohltila.

Jenže po nějaké době začal u kamaráda urputně zvonit zvonek. Přišla si stěžovat sousedka, že se doma dívá na olympiádu a najednou jí po obrazovce začaly běhat nějaké kostičky.

A měla pravdu. Hra rušila televizní signál a její obraz se zobrazoval také u ní doma.

Kamarádův tatínek nám hraní přerušil a počítač vypnul. To byl konec světa!

Vydali jsme se tedy ven, do našeho tajného bunkru, a začali vymýšlet strašlivou pomstu na sousedku. Nebojte, občas jsme byli pěkní lumpíci, ale nakonec jsme jí snad nic neprovedli. Tedy alespoň si to nepamatuji.

Matně si ale vybavuji, že v tom nějakou roli hrála zabijačka a že jsme míchali různé elixíry.

Takové byly naše starosti.

Postupně jsme poznávali další počítače a herní systémy. Zažili jsme osmibitové hry, první konzole z tržnic, levné herní systémy s nápisem Rambo TV Game i klony Nintenda.

A s nimi přišly hry jako Super Mario, Contra nebo Tetris.

Nezapomenu ani na první kapesní elektronické hry. Chobotnička, Vlk a zajíc a další podobné přístroje. Když měl některý kamarád takovou hru, dokázali jsme mezi sebou soutěžit o nejlepší skóre celé hodiny. Klidně jsme čekali, až na nás přijde řada, jen abychom si mohli zahrát.

Později jsme se dostali také k Amize a prvním osobním počítačům. Hráli jsme Prince of Persia, Wolfenstein 3D, Doom nebo první Warcraft.

A to už byla úplně jiná liga.

Pro mladší generace je možná těžké představit si, jakou hodnotu měl tehdy počítač. Pamatuji si, když kamarádovi tatínek pořídil někdy kolem roku 1994 počítač PC486. Podle mých vzpomínek stál přibližně čtyřicet tisíc korun. Průměrná měsíční mzda tehdy byla zhruba sedm tisíc korun.

Byla to pořádná investice.

Jeho konfigurace byla přibližně taková:

Dnes má možná větší výpočetní výkon i váš zubní kartáček. Tehdy to ale bylo něco nepředstavitelného. Počítač, na kterém se dal hrát Doom, byl pro nás opravdový technologický zázrak.

Osobně jsem doma žádný počítač neměl. První vlastní jsem si pořídil až po střední škole, kdy už jsme se učili sestavovat počítače z dostupných komponent svépomocí.

První mobilní telefon

S internetem a prvním mobilním telefonem jsem se poprvé setkal až na střední škole.

Když jsem byl v prvním ročníku, pamatuji si, že na celé škole byli napříč všemi ročníky snad jen tři spolužáci, kteří měli mobilní telefon. Neměli ho samozřejmě ani učitelé.

Nikdy nezapomenu na jeden pátek na internátu. Starší kluci, se kterými jsem tam bydlel, mě těsně před odjezdem domů pozvali na školní ples.

Řekl jsem, že bych šel rád, ale doma by mě asi přetrhli. Navíc jsem měl peníze tak akorát na cestu domů.

Jeden z kamarádů mi tehdy řekl: „Jiří, s prachama si nelam hlavu.“ Podal mi mobil a řekl, ať zavolám domů, že přijedu až v sobotu.

A tak jsem poprvé v životě telefonoval z mobilního telefonu.

Přesně si pamatuji, jaký to byl přístroj. Ericsson 768, s malým jednořádkovým displejem a odklápěcím krytem.

Jenže my jsme doma neměli ani pevnou telefonní linku. Musel jsem tedy zavolat do takzvané hovorny, kde telefon zvedla paní, řekla mi, ať zavolám znovu za patnáct minut, a sama zašla k nám domů pro rodiče, aby jim oznámila, že jim budu volat.

Když do hovorny dorazil můj táta, byl celý vyděšený, jestli se něco nestalo.

A moje první informace byla:

„Táto, volám ti z mobilního telefonu!“

Nevím už, jak přesně tehdy reagoval. Ale asi chápal, jak silný zážitek to pro mě byl.

Nové životní období, kamarádi na internátu, první mobil v ruce a k tomu první školní ples. Nakonec souhlasil a já zůstal s kamarády. Ten večer jsem si opravdu užil.

Když se nám otevřel celý svět

A potom přišel internet.

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem poprvé seděl u počítače připojeného přes modem k internetu. Ten zvuk při připojování přes telefonní linku byl nezapomenutelný. Modem vydával podivné zvuky, jako by se počítač snažil domluvit s nějakým mimozemšťanem.

Připojení trvalo věčnost. Člověk na něco klikl a potom čekal. Pokud spojení mezitím nespadlo, mohl si poctivě počkat, než se stránka načte.

Ale nám to vůbec nevadilo. Bylo to fascinující!

Poprvé jsem si uvědomil, že se před námi otevírá úplně nový svět. Seděl jsem u počítače a mohl poslat e-mail někomu na druhý konec planety. Zpráva dorazila téměř okamžitě.

To bylo něco neuvěřitelného.

Google ještě neexistoval, takže jsme si postupně shromažďovali adresy internetových stránek, které nás zajímaly. A časem jsme objevili také chatování.

Žádné sociální sítě ani dnešní messengery. Později přišlo ICQ a MSN, ale už samotný internetový chat byl pro nás obrovskou novinkou.

Najednou jsme si mohli v reálném čase psát s lidmi, které jsme vůbec neznali. Vznikaly nové komunity, přátelství, vztahy a postupně také společné večírky a mejdany.

Některá přátelství dokonce přetrvala dodnes.

Když se nad tím zamyslím, je až neuvěřitelné, jak rychle se svět změnil. Z dětí, které trávily celé dny v lese, se postupně stali lidé, kteří mohli komunikovat s kýmkoliv na světě.

A co bude dál?

Jsem na světě necelých pět desítek let a někdy se nestačím divit, jakou proměnou svět prošel.

Moji rodiče ještě běžně cestovali v parních lokomotivách. Já jsem jako dítě zažil dobu, kdy byl banán, mandarinka nebo meloun něčím výjimečným. Když se takové ovoce objevilo doma, bylo to pro nás malé sváteční překvapení.

A přesto jsme měli nádherné dětství.

Neměli jsme zdaleka tolik věcí jako dnešní děti. Neměli jsme mobilní telefony, internet ani počítače. Ale měli jsme les, kamarády, hřiště a spoustu času na vlastní dobrodružství.

A potom jsme postupně objevovali všechno, co dnes považujeme za samozřejmost.

První videohry, počítače, mobilní telefony, internet a dnes umělou inteligenci.

Člověk si někdy říká, co všechno ještě přijde. Jak bude svět vypadat za tři, pět nebo deset let? To si dnes asi nedokážeme představit.

Ale jednu věc vím jistě. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsme čekali několik minut, než se nám z kazety načte hra, a potom se radovali z několika barevných kostiček na obrazovce, musím se nad tím usmát.

A možná právě proto mě dnešní technologický vývoj tolik fascinuje.

Zažil jsem totiž dobu, kdy se svět měnil před očima. A mám pocit, že to největší dobrodružství nás teprve čeká.

Pokud se vám moje vzpomínky líbily a chcete číst i další příběhy z mého života, budu rád, když kliknete na tlačítko Sledovat, které najdete na začátku článku. Díky tomu vám neuniknou moje další články na blogu Moje Cesta.

A pokud vám moje psaní dává smysl a chtěli byste mě podpořit i finančně, můžete využít tlačítko Podpořte autora, které najdete také na začátku článku. Každý příspěvek, ať už jednorázový, nebo pravidelný, mi udělá radost a pomůže mi věnovat se dalšímu psaní.

Děkuji, že čtete moje příběhy a že jste součástí mé cesty.