Článek
Jak se říká, vtipem nezarmoutíš!
A já mám humor moc rád. Když se ohlédnu za svým životem, najdu spoustu okamžiků, při kterých jsme se s kamarády dokázali popadat za břicho. Někdy stačila úplná maličkost, jindy jsme si sami zadělali na pořádnou polízanici.
Některé z těchto příhod mi zůstaly v paměti dodnes. A protože se o ně s vámi chci tentokrát podělit, pojďme trochu odlehčit a zavzpomínat na časy, kdy nám ke štěstí stačilo opravdu málo.
Mám několik přátel, se kterými to jde úplně samo. Někdy je až těžké bavit se chvíli normálně. Sotva se potkáme, začneme se špičkovat, vypouštět žertíky, improvizovat, vymýšlet dvojsmysly a často také pořádně fantazírovat. Stává se, že se nemůžeme přestat smát. Občas si říkáme, že až nás u toho jednou někdo uvidí, bude si myslet, že jsme se snad zbláznili.
Ale máme to rádi a víme proč. Člověk si takové chvíle jednoduše užívá. A nejvtipnější na tom je, že jde většinou o takové hlouposti, že ty snad ani nemůžu psát.
Možná jsem měl také trochu štěstí. Většinu života jsem měl kolem sebe lidi, kteří se rádi zasmáli a nebyli líní vymýšlet všelijaké kulišárny, jen aby byla sranda. A já jsem často patřil mezi ně.
Už od dětství si pamatuji jednu pro mě nesmrtelnou hlášku z večerníčku. Křemílek v něm tehdy říkal Vochomůrkovi:
„Dojdeš pro vejce. Vejce je šišaté a rádo se směje.“
Dodnes mě tahle věta dokáže pobavit. A možná právě takové drobnosti člověku zůstanou v hlavě na celý život.
Školní léta a jiné závažné ptákoviny
Nejvíc vzpomínek bych našel asi z dob studií. Tehdy jsme neváhali věnovat nemalé množství energie nejrůznějším žertíkům, a to prakticky na denní bázi. Ale ono se to s člověkem tak nějak táhlo i nadále. Nejen ve škole, ale také v zaměstnání nebo v partě kamarádů.
Ve školních letech, hlavně v pubertě, nás dokázaly rozesmát i ty největší maličkosti. Stačilo, když někdo během vyučování bez ostychu nahlas řekl třeba obyčejné slovo „chléb“. Snažili jsme se ho vyslovit s takovým tím přízvukem takzvaného krátkého zobáku a měli jsme z toho ohromnou radost.
Dokonce jsme měli pojmenované jednotlivé dny v týdnu. Každý den měl svůj pevný význam a my jsme se snažili přistupovat k němu s náležitou odpovědností.
Pondělí: den sviňáren.
Úterý: den smíchu.
Středa: zástrčkový den. Ten byl tedy do určitých dob spíš jen naším zbožným přáním.
Čtvrtek: den prdů. Protože k obědu bývala zpravidla čočka.
Pátek: den pravdy. Zakončení a zhodnocení týdne.
Sobotu a neděli jsme nedrželi. Přes víkend jsme se totiž neviděli.
Teď si ani neumím představit, jestli vám něco takového může připadat vtipné. Nám ale ke štěstí stačilo opravdu málo. Byli jsme prostě plnohodnotní puberťáci.
A někdy stačilo ještě mnohem méně. Třeba když jsme šli s kamarádem borovým lesíkem podél písáku, pokukovali po holkách na pláži a on bosou nohou téměř vykopl ze země malý pařez. Byl to pořádný trapas a jeho nohu to samozřejmě pěkně bolelo. Jenže já v tu chvíli myslel, že snad umřu smíchy. Nemohl jsem se vůbec zastavit, zatímco kamarád zrovna moc důvodů k radosti neměl.
Když se člověk nevyhne průšvihu
Dodnes si živě pamatuji, jak jsem na střední škole dostal nějakou tu důtku a několik neomluvených hodin. Domů putoval dopis, jehož součástí bylo také podmínečné vyloučení z internátu.
Jednu neděli, když jsem jako obvykle cestoval vlakem na intr, jsem se domluvil se staršími kamarády, kteří byli místní, že cestou z nádraží vezmu pár spolužaček, které ten den také přijely, a vyrazíme společně na pivko.
Následovaly falešné telefonáty a psaní omluvenek.
Ten večer stál za to. Někteří z nás nakonec skončili u kamaráda na bytě. Jedna spolužačka nám ale z hospody doslova utekla. Asi věděla proč. Když potom dorazila na intr, neustála nátlak vychovatelky a všechno na nás, jak se říká, napráskala.
A aby toho nebylo málo, druhý den jsme se rozhodli jít za školu.
Když jsem odpoledne dorazil na intr, paní vychovatelka už na mě čekala a pozvala mě do vychovatelny. Naše heslo pro podobné situace tehdy znělo: zatloukat, zatloukat, zatloukat!
Jenže během výslechu jsem se dozvěděl, že se nemám ani snažit. Paní vychovatelka už měla o celé události zpracovaný podrobný zápis na psacím stroji a upozornila mě, ať se nesnažím lhát, protože ona už všechno ví.
Nu což, musel jsem přijmout svoji vinu.
Druhý den, když jsem přišel do školy, si pro mě do třídy přišel zástupce ředitele. Měl jsem štěstí, že jsem s ním měl dobré vztahy. Věděl totiž, že nejsem hloupý. I když mě učení většinou moc nebavilo a často jsem na něj dost kašlal, občas jsem měl i světlé chvilky. A hlavně v jeho hodinách.
Jednou si mě dokonce vybral na burzu škol, kde jsem naši školu dva dny reprezentoval. Myslím, že mě měl rád také proto, že jsem rád hrával šachy a nikdo na škole mě nedokázal porazit. Včetně jeho.
To mi asi hodně pomohlo, i když následky popsaných událostí mě samozřejmě neminuly.
Když jsem s ním šel do kanceláře, věděl jsem, že je to velký průšvih a že bude asi zle. Jenže to, co následovalo, do smrti nezapomenu.
Za zavřenými dveřmi se mě zástupce ředitele zeptal:
„Jirko, stálo ti to za to?“
Začal jsem zpytovat svědomí, ale on mě najednou zastavil.
„Já chci slyšet pravdu. Stálo to za to?“
A tak jsem mu odpověděl:
„Ano. Stálo! Byla to paráda.“
A jeho reakce?
„No tak vidíš. To jsem chtěl slyšet.“
A život šel zase dál.
Soutěže, legendy a jiné školní radovánky
Také jsme vymýšleli nejrůznější zábavné hry, soutěže a ankety.
Oblíbenou soutěží byl pivní maraton. To už bylo na VOŠ a pořádali jsme ho pravidelně každý rok.
Nezapomenu, když druhý den po jednom takovém maratonu přišla do školy policie a hledala tři spolužáky. Jeden z nich byl právě vítězem soutěže. Ten samozřejmě na vyučování nebyl a spal na pokoji internátu.
Když se na něj policisté ve třídě ptali, dozvěděli se, že je to právě vítěz pivního maratonu a že leží v deliriu na pokoji.
Museli jsme ho jít vzbudit.
Spolužák byl opravdu, jak se říká, pod obraz. Když jsme se ho snažili vytáhnout z postele a vysvětlit mu, že na něj ve škole čekají strážci zákona, jen zamumlal:
„Tak jim řekněte, ať přijdou jindy.“
Dopadlo to tak, že si ho policajti se slovy „Tak vy jste ten vítěz?“ odvezli společně se dvěma dalšími spolužáky na stanici.
V zájmu pravdy je ale nutné říct, že tahle historka bohužel neměla úplně vtipný konec. To už bych ale raději nerozváděl.
Inu, kdo z nás někdy neudělal nějakou tu blbost? A za to se také platí. Tenkrát to bylo doslova a do písmene.
Na škole jsme si také vymýšleli fiktivní postavy. Járu Cimrmana znáte asi každý. My jsme měli postavu, která se jmenovala Stando Novak (ano, opravdu Stando Novak, nebyl to překlep). Vyprávěly se o něm nejrůznější legendy a nejednou se stal i součástí pokusu dostat ho do školní docházky.
A také jsme neváhali vymýšlet různé žertíky. Třeba když někdo zamířil do kabinky na záchod, my už měli připravený kýbl s vodou a pěkně jsme mu ho přes horní okraj zástěny chrstli na hlavu.
Nevinná oběť si tak občas odnesla trochu víc, než původně plánovala.
I já jsem dostal sprchu a nejen jednou.
Ještě bych se rád vrátil k soutěžním anketám, které jsme na škole pořádali. Vyhlašovaly se různé nominace a soutěžní kategorie, ve kterých se potom hlasovalo o vítězi.
Dodnes nemůžu zapomenout na kategorii Nejlepší hláška roku.
Tu jednou vyhrál náš školník. Jeho vítězná věta zněla:
„To, že je na intru zima, ještě neznamená, že se netopí.“
Musím uznat, že tohle byla opravdu silná konkurence.
A co vy? Umíte se zasmát?
Když se tak ohlížím zpátky, uvědomuji si, kolik legrace jsme si užili. Někdy stačila úplná maličkost, jindy jsme vymysleli nějakou pořádnou ptákovinu. A občas jsme to samozřejmě také trochu přehnali.
Ale vzpomínky zůstaly.
A jak to máte vy, milí čtenáři? Máte rádi humor? Rádi se smějete? Umíte si udělat legraci také sami ze sebe? A na jaké veselé historky ze svého života dodnes vzpomínáte?
Budu rád, když se o ně podělíte v komentářích.
A na závěr bych se s vámi rád rozloučil oblíbeným vtipem mého táty. Je totiž i mým oblíbeným.
Odsouzenec na smrt klečí na popravišti s hlavou na špalku. Nad ním stojí kat se sekerou a chystá se vykonat rozsudek.
Vtom odsouzenec osloví kata:
„Ty kate, nevíš, co je dneska za den?“
Kat mu odpoví:
„Vím. Dneska je pondělí.“
Odsouzenec si smutně povzdechne a pronese:
„No, tak to mi ten týden pěkně začíná.“
Tak snad vám ten týden začal o něco lépe než našemu odsouzenci.
Pokud vás moje vyprávění pobavilo, budu rád, když kliknete na tlačítko „Sledovat“ přímo na stránce mého blogu Moje Cesta. Díky tomu vám neuniknou další články a příběhy ze života.
A pokud se vám moje tvorba líbí a chtěli byste ji podpořit také finančně, můžete tak učinit kliknutím na tlačítko „Podpořit autora“.
Každé přečtení, sledování, sdílení i podpora mě těší a dávají mi chuť pokračovat v psaní.
Děkuji, že jste tady se mnou.
