Článek
Přesto jsme často ve stresu a napětí. Proč? A proč máme v takových chvílích pocit, že jsme opravdu v úzkých a nedokážeme zachovat klid?
Proč jsme pořád ve stresu?
Znám to moc dobře, protože jsem většinu svého života prožil v permanentním stresu a napětí.
A ono není divu!
Žijeme v zajímavé době.
A já bych dokonce řekl, že je pro nás tahle doba specifická dvěma věcmi.
Blahobytem a hojností. A stresem.
A neberte mě prosím za slovo. Dobře vím, že ne všude na světě se žije lidem snadno a že je mezi námi spousta lidí s opravdu těžkými životními osudy.
Už dlouho jsem si kladl otázku, proč každý den zažívám tolik stresu, když se mi vlastně zase až tolik neděje. A také proč nedokážu zachovat klid v situacích, které se sice mohou zdát složité, ale přitom vím, že mají své řešení.
Víte, o čem mluvím?
Mluvím o životním komfortu, jistotě, sebevědomí, rodině a našich blízkých. O potřebách, které jsou pro nás zásadní, i o strachu, že je nedokážeme naplnit. A také o obavách, jak obstojíme před ostatními.
Takže pak z toho všeho člověk nemá být ve stresu.
Potřebujeme tohle a támhleto, ale nejprve na to musíme vydělat.
I když to jde i obráceně. Šetřit na dům? No, to bychom se načekali.
Takže hypotéka to jistí.
A strašák je na světě! Strach z nejistoty. Vydělám dost peněz? Co když přijdu o práci nebo se mi něco stane?
Pak rodina a děti. Nejen se o všechno postarat, ale hlavně zajistit, aby se nikomu nic nestalo a všichni byli zdraví. Osobně si myslím, že to je to nejdůležitější. Ale musí z toho být také strašák na denní bázi?
A další věci. Přátelé, lidé kolem nás, pracovní prostředí. Co naše postavení ve společnosti? Sebevědomí, seberealizace. Ten je takový a ten makový. Zvládnu to, nebo nezvládnu? Splním cíle, nebo nesplním? Mám na to, nebo nemám? Další strašáci.
A v neposlední řadě závod s časem! Nekonečný závod s časem. Den je příliš krátký a my máme tolik povinností. A taky bych si chtěl nechat nějaký ten čas pro sebe, ale to už je úplný luxus. Takže další stres!
A ideálně už cestou do práce. Nestíhám a ten přede mnou jede o pět kilometrů za hodinu pomaleji. Pak náklaďák, traktor anebo rovnou dopravní zácpa.
A aby to všechno nebylo tak jednoduché, přidáme si k tomu ještě informační zahlcení. Odevšad se na nás valí nějaké informace. Nekonečné množství informací.
A nejenže jsme jimi zahlceni, ale ony nás ještě pěkně soustavně masírují. Tady je zákon ten a ten, tak si dávej pozor na tohle a tamto. Mediální masáž všeho druhu. Dramata a seriály, všude vidíme úžasné příklady toho, jak bychom měli žít, kdo je dobrý a kdo špatný, a tak dále a tak dále.
A tak se cítíme soustavně v ohrožení a pod tlakem. A naše tělo na to umí krásně a přirozeně reagovat. Spustí stresovou reakci. Obranný mechanismus, který nás v nebezpečné situaci připravuje na přežití.
A moje cesta mě nakonec dovedla i k tomu, že jsem si řekl, že takhle už dál nechci.
A když už nějaký ten stres musí být, bylo by dobré umět si zachovat klid.
A tak jsem po malých krůčcích začal hledat směr, který by mě k tomu mohl dovést.
A tím se dostáváme k jádru pudla.
Stres není jen v naší hlavě
Zjistil jsem totiž, že stres není jen pocit v hlavě.
Nejsem na to odborník, takže mě prosím znovu neberte za slovo. Koho by to zajímalo podrobněji, najde spoustu odborných zdrojů, kde se může dozvědět víc.
Já jsem si z toho vzal jen to, co jsem potřeboval, abych pochopil, co se asi v těle děje a jak s tím můžu pracovat.
Postupně jsem také zjistil, že v těle probíhají různé procesy, které se na stresové reakci podílejí. A že se s trochou cviku můžu naučit lépe zvládat stresové situace a postupně si vůči nim budovat větší odolnost.
Ale jedno po druhém.
Co se děje v těle, když jsme ve stresu?
Naše tělo má vlastní mechanismy, jak reagovat na stres. Jeden z nich nás připravuje na akci, druhý pomáhá tělu vrátit se do klidového režimu.
První z nich souvisí s činností sympatiku, druhý s činností parasympatiku. Jde o dvě části autonomního nervového systému.
Sympatikus hraje důležitou roli při stresové reakci. Uvede tělo do pohotovosti, zrychlí tep a pomáhá mobilizovat energii potřebnou k reakci. I proto může být dlouhodobý stres pro tělo vyčerpávající.
Parasympatikus naopak pomáhá tělu přecházet do klidového režimu a podporuje odpočinek a regeneraci.
Když jsem tomuto tématu začal věnovat větší pozornost, soustředil jsem se na to, co ve mně stres spouští a co se se mnou děje, když ve stresu jsem.
Všiml jsem si, že moje tělo přechází do pohotovostního režimu. Cítil jsem napětí v různých částech těla, například v nohách, břiše, zádech nebo obličeji. Také jsem si všiml, že se mi zrychluje dech.
Když je napětí silné nebo přetrvává delší dobu, může se projevit i bolestí. Dlouhodobý stres navíc může nepříznivě ovlivňovat naše zdraví.
A to je jedna z těch klíčových věcí. Když víme, jak se na stresové reakci podílí sympatikus a jak parasympatikus pomáhá tělo zklidnit, můžeme se naučit lépe pracovat s tím, co se v nás odehrává.
Díky tomu můžeme i ve složitých situacích, které nám způsobují stres, pomoci tělu vrátit se do klidnějšího režimu.
A to je potom velká výhra.
Vyžaduje to ale pozornost k sobě samému a také trochu cviku.
Když jsme ve stresu, často se nám zrychluje tep i dech. Když jsme naopak v klidu, dech bývá pomalejší a tělo se může lépe uvolnit.
A tady se objevuje první možnost, jak tělu pomoci přejít z pohotovosti do klidu.
Někdy stačí začít dechem
Stačí zkusit zpomalit dech.
A jak na to, když jsem ve stresu?
Důležité je nejprve uvědomit si, co se právě děje. Uvědomit si, že jsem ve stresu. Věnovat pozornost sám sobě, tak trochu od situace poodstoupit a místo okamžité reakce se zaměřit na sebe a svůj dech.
Zkuste na chvíli přestat sledovat samotnou situaci a zaměřit se na to, co se právě odehrává uvnitř vás. Co cítíte v těle? Jak dýcháte? Potom zkuste nechat pozornost spočinout na svém dechu.
Jednou z možností, jak podpořit zklidnění, je pomalý, pohodlný výdech. Můžete ho zkusit postupně prodlužovat, aniž byste dech tlačili přes své možnosti. Já dělám i to, že výdech krátce přeruším a pak v něm pokračuji. Důležité je, aby takové dýchání bylo příjemné a nezpůsobovalo další napětí.
Právě tímto způsobem můžete tělu pomoci postupně se zklidnit.
A věřte nebo ne, opravdu to může být tak jednoduché.
Tuhle pomůcku můžete využít opakovaně během dne.
Další možnosti práce s dechem
A téma dechu je velmi široké. S dechem se dá pracovat mnoha způsoby a někdy dokáže opravdu překvapivé věci.
Jedním ze známých dechových cvičení je takzvané krabicové dýchání. To je moje oblíbené!
Princip je jednoduchý. Čtyři sekundy nádech, čtyři sekundy zadržení dechu, čtyři sekundy výdech a nakonec čtyři sekundy bez nádechu. A potom znovu.
Když tohle cvičení dělám já, výdech si vždycky o něco prodlužuji. Nádech i výdech můžete přizpůsobit tomu, co je vám příjemné.
Já osobně dávám přednost dýchání nosem. A také se snažím dýchat takzvaně do břicha, tedy zapojovat bránici a nechat břicho při nádechu přirozeně se uvolnit.
Když takovému cvičení věnujete dvě až tři minuty několikrát denně, můžete postupně sami na sobě pozorovat, jak na vás působí.
Existuje mnoho lidí, kteří se intenzivně zabývají prací s dechem a předávají své zkušenosti dál. S některými z nich jsem se setkal, velmi mě inspirovali a rád bych vám je doporučil.
Pokud se chcete o dechu a o tom, jaká doslova kouzla s ním můžeme dělat, dozvědět víc, určitě vám doporučuji Rosťu Václavka, Jakuba Chomáta anebo Stuarta Sandemana, který napsal knihu Nádech, výdech. To je pro mě „bible svatá“.
Všichni tři se věnují práci s dechem a dechovým cvičením.
Nejsem odborník. Ale tyto věci mi opravdu pomohly. A věřte, že byly časy, kdy bych nikdy nevěřil tomu, že se můžu stát člověkem, který dokáže svůj stres lépe zvládat.
Nemusíme mít všechno pod kontrolu
Dnes už věřím, že se člověk může naučit opravdu hodně. Jde jen o to najít si správný přístup k sobě samému. A také si uvědomit, že to, co se v nás děje, nemusí být vždy jen důsledkem našeho okolí nebo prostředí, ve kterém žijeme. Protože velkou roli může hrát i naše vnitřní nastavení.
Z vlastní zkušenosti ale vím, že pro spoustu lidí je velmi těžké něco takového přijmout.
I proto, že permanentní stres dnes často považujeme za normální součást života.
A je pravda, že doba nás k tomu svým způsobem vede. Dokonce si dovolím říct, že konzumní systém dnešní doby nás často vede k tomu, abychom stále něco chtěli, něčeho dosahovali a nebyli nikdy úplně spokojení.
Neznamená to však, že se s tím musíme smířit.
Jedno z nejdůležitějších uvědomění, ke kterým jsem na své cestě dospěl, je, že vždycky mám možnost volby!
Ale jsme jenom lidi! To, že někdy něco nezvládneme, neznamená, že jsme proto špatní.
Někdy stres prostě přijde a my ho prožijeme naplno. Učím se i to, že se to zkrátka může stát. Že zapomenu na odstup a dech a prostě si ten stres prožiju.
Dnes už totiž vím, že pokud nejsem v takovém nastavení soustavně a stres prožívám jen občas, je někdy lepší přijmout, že v něm právě teď jsem. No a co!
Většinou se mi už jen díky tomuto uvědomění velmi rychle uleví.
Život totiž není o dokonalosti. Ta zmiňovaná dokonalost je sama o sobě velmi pomyslná věc.
Věřím, že můj život se stává dokonalejším s každým dalším přijetím toho, že dokonalý být nemusím.
Jinými slovy, jestli je na životě něco dokonalého, pak právě to, že dokonalý není. A to platí i o nás!
Stres a uvolnění nejsou jen o dechu. Jde o celkový způsob života. Jedno totiž souvisí s druhým.
Na své cestě jsem objevil i další souvislosti, o kterých píšu ve svých článcích.
Píšu třeba o tom, jak jsem zhubl, jak méně lpím na věcech a jak se učím být víc sám sebou. O tom, že ne vždy musí mít všechno svůj cíl a že někdy stačí prostě jen být. Píšu také o změnách, o tom, jak si udržet energii a co dělat, když jí mám málo.
Pokud je vám to blízké, podívejte se i na mé další příběhy. A jestli v nich najdete kousek své vlastní cesty, budu moc rád, když mě začnete sledovat. Teda nemyslím někde na ulici, ale můj blog.
