Článek
Josef Koudelka se narodil 10. ledna 1938 v Boskovicích. Na první fotoaparát si vydělal sbíráním jahod pro cukráře, vyvolávat filmy a dělat kontakty se naučil už ve čtrnácti letech od pekaře ze sousední dědiny. Vystudoval sice na leteckého inženýra, ale protože miloval a miluje folklór, sám se naučil hrát na dudy. Mechanikem Československých aerolinií byl rád, práce mu zaručovala existenční jistotu a jako začínající fotograf nemusel brát každou zakázku. Přesto tuto jistotu ve svých devětadvaceti letech opustil a stal se nejen tělem a duší, ale i povoláním fotografem. Obětoval fotografii mnohé, získal pověst nomáda, který ve vojenském oblečení, které „hodně vydrží“, cestuje po světe a spí pod širákem.
Svoji první výstavu měl na popud kritika Jiřího Jeníčka a za podpory Jiřího Suchého v divadle Semafor v roce 1961, na vernisáži mu zpíval Waldemar Matuška společně s Evou Pilarovou. Na podzim tohoto roku chystá Uměleckoprůmyslové museum v Praze výstavu jeho cyklu Ruiny. Připravuje ji znalec Koudelkova díla a editor jeho deníků Tomáš Pospěch.
Divadlo, fotografie a Josef Koudelka
Jednu ze zásadních tvůrčích etap Josefa Koudelky byla práce pro měsíčník Divadlo a spolupráce s Divadlem za branou Otomara Krejči. V časopise Divadlo se zrodila spolupráce Josefa Koudelky s grafikem Liborem Fárou a vznikly tak neopakovatelné obálky časopisu s fotografickými kreacemi na téma divadlo. Už tehdy Koudelkovi radil Jan Werich, aby přestal být inženýrem a stal se fotografem na plný úvazek. Do časopisu Divadlo pod vedením Milana Lukeše v době politického uvolnění šedesátých let přispívali například Jaroslav Vostrý, Jan Grosssman, Zdeněk Hořínek, Leoš Suchařípa, Jindřich Černý, filozof Jan Patočka či Václav Havel.
V Divadle za branou Koudelka fotografoval od jeho vzniku v roce 1965 až do svého odchodu do exilu v roce 1970, jeho fotografie se objevovaly na všech propagačních materiálech divadla. Legendárními se staly fotografie z představení Kočky na kolejích, Maškary z Ostende, Tří sester nebo Provazu o jednom konci.
Josef Koudelka
Cikáni jako velké téma
Cikáni byli pro Koudelku velké téma. Fotit je začal už během vojenské služby v Bratislavě (kde měl k dispozici temnou komoru a vojnu si dobrovolně kvůli tomu o měsíc prodloužil). Cestu k cikánům si našel přes muziku, akceptovali ho, právě proto, že měl rád a hrál jejich hudbu. „Nevím, jak jsem s cyklem Cikáni začal, ale vím, že jsem nemohl skončit,“ říká Koudelka. Mezi cikány, kterým dodnes odmítá říkat Romové, se vracel dlouhá léta a to i po své emigraci v roce 1970 v různých evropských zemích.
Invaze, která všem změnila život
Ve tři hodiny ráno 21. srpna 1968 vyrazil Josef Koudelka ze Žižkova k Československému rozhlasu na Vinohradskou třídu. Během následujícího týdne nafotil 261 filmů, zhruba deset tisíc fotografií, které mu změnily život. Fotografie se různými cestami dostaly ilegálně do zahraničí, kde byly publikovány bez jména autora, který stále společně se svými rodiči žil v Československu. Vystupoval tehdy jen pod značkou PP – Prague Photographer. Zásadní pro Koudelku bylo, že se fotografií ujala agentura Magnum Photos, která je při ročním výročí okupace distribuovala do médií. V roce 1969 získal „neznámý autor z Prahy“ ocenění Roberta Capy za nejstatečnější reportáž. Přes veškeré krycí manévry nebylo složité pro československou policii zjistit, kdo je autorem fotografií. Josef Koudelka začal trvale spolupracovat s agenturou Magnum, v roce 1970 od ní získal stipendium a odjel do západní Evropy fotografovat cikány. Domů se vrátil až po revoluci v roce 1989. V roce 1981, kdy spřátelené armády vyhrožovaly invazí do Polska, se fotografie Koudelky objevily v příloze Le Martin s textem Milana Kundery.
Výstava Koudelka Návraty v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze v roce 2018
Exily, Londýn, Paříž, svět
Josef Koudelka definitivně opustil Československo v roce 1970. Azyl dostal v Anglii a o rok později se stal členem agentury Magnum. Důležité pro něj bylo přátelství s fotografem Davidem Hurnem, také členem Magna, který žil v Londýně a poskytl mu zázemí i rady, jak v Anglii žít. Získat anglický pas se Koudelkovi ale nepodařilo, proto odešel v roce 1979 z Londýna do Paříže. Přátelství s Henri Cartier-Bressonem, které navázal v roce 1971, mu přišlo po stěhování do další nové země velmi vhod. Jejich pohled na fotografii se sice lišil, ale jejich přátelství bylo pevné. V exilu Koudelka hodně cestoval po Evropě, fotografuje města, lidi, zvířata, jsou to obrazy osamocení, odcizení. V roce 1988 mu vyšla kniha Exily ve francouzštině i angličtině. Anglické vydání vyšlo s esejem o exilu Czeslava Milosze, která 61 vybraným fotografiím dodala ještě hlubší rozměr, atmosféru stesku a nostalgie. Na tématu Koudelka pracoval dál, na již zmíněné výstavě Návraty prezentoval fotografie z let 1968 – 1994.
Mise Datar a Černý trojúhelník
Práce na projektu organizace DATAR znamenala pro Josefa Koudelku zlomový okamžik. Projekt měl zachytit krajinu během průmyslových a civilizačních změn, ale nešlo o dokument, ale spíše o výtvarné zachycení atmosféry změněné krajiny. K realizaci projektu Koudelka využil panoramatický fotoaparát, který neopustil dodnes. Zachytil krajiny poznamenané moderní výstavbou, těžbou ropy, lámáním kamene, fotografoval i místa válečných konfliktů v Libanonu či bývalé Jugoslávii. „Rozdělující“ zeď v Izraeli i zmizelou zeď v Berlíně. Pozoruhodné jsou výsledky spolupráce agentury Magnum a ocelářské firmy Sollac ze severu Francie. Tři fotografové – tři pohledy, slavný Sebastiao Salgado fotografoval ocelářské dělníky na černobílý film, kolega Harry Gruyaert zachytil barevné peklo ohně a Josef Koudelka fotografoval exteriér továrny na panoramatický formát 6 × 17 cm. Po sametové revoluci se Josef Koudelka mohl vracet domů, ale témata zpustlé krajiny neopustil ani tady. V letech 1990 – 1994 vznikl za podpory Ministerstva životního prostředí projekt Černý trojúhelník, který mapoval jeden z nejzdevastovanější koutů Evropy, rozhraní Saska, Polska a severozápadních Čech. Následnou výstavu v Salmovském paláci na Hradě navštívilo na 40 tisíc návštěvníků.
Návraty
První jarní den roku 1990 Josef Koudelka po dvaceti letech exilu vystoupil na ruzyňském letišti v Praze. Už na přelomu let 1990/1991 připravil společně s Annou Fárovou první výstavu právě v našem muzeu nazvanou „Josef Koudelka. Z fotografického díla 1958 – 1990“ Rozsahem to nemohla být výstava, kterou by si Koudelka zasloužil, UPM mělo v té době k dispozici pouze jeden výstavní sál, ale byla první. Katalog k výstavě po grafické stránce připravil Joska Skalník.
Rozsáhlou retrospektivní výstavu Koudelka: Návraty, která představila více než tři stovky autorových fotografií v převážně vzácných dobových tiscích, připravilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze jako poctu autorovi v roce 2018 k jeho osmdesátým narozeninám a zároveň u příležitosti zamýšleného daru několika stovek vzácných fotografií do sbírek UPM. K oficiálnímu předání daru došlo symbolicky 21. srpna 2020. Fotografie Josefa Koudelky jsou dnes velice ceněné především pro vysokou uměleckou hodnotu, a také díky tomu, že Koudelka nikdy nevytvářel zvětšeniny ve velkých edicích, od některých starších fotografií existuje jen několik zvětšenin. Tento fakt výrazně přispívá k jedinečnosti souboru, který věnoval UPM v Praze. To se tak stalo jednou z mála institucí, jež má ve svých sbírkách a ve správě Koudelkovo dílo v takovém rozsahu.
Na podzim tohoto roku připravuje kurátor Tomáš Pospěch výstavu Koudelkova cyklu Ruiny. V Uměleckoprůmyslovém museu v Praze zaplní tři výstavní sály.
Josef Koudelka
