Článek
Dnes je mi čtyřiatřicet let. Když se podívám do zrcadla, vidím ženu, která toho už spoustu zažila. Ale někdy stačí zavřít oči a jsem zase tou osmnáctiletou holkou v příliš velké nemocniční košili. Rozhodla jsem se svůj příběh sepsat až teď. Možná proto, že s odstupem času vidím věci jinak.
Tento blog je o mé cestě. O diagnóze, která přišla jako blesk z čistého nebe a o tom, jaké to je žít polovinu života s nálepkou „epileptik“. Vítejte v mém světě. Ve světě, kde se čas občas zastaví, ale srdce bije dál.
Když se zamyslím nad tím, co mi epilepsie vzala, je toho asi příliš. Je vám osmnáct let, což je pro někoho ten nejlepší věk. Začíná jízda, všechno je dovoleno, všechno máte před sebou – studium, cestování, noví přátelé, párty plné alkoholu. Každý den je vzrušující a může přinést něco nového.
Jenže co když vás přesně v tomhle věku něco zastaví? Zastaví se vaše sny, vaše očekávání, vaše plány i vaše velká radost ze života. Právě těchto „sladkých osmnáct“ mi ukázalo, jak hořkou chuť může život mít. Čekalo mě učení na maturitu, což je pro většinu studentů pořádná zátěž, ale pro mě byla ještě větší. Jsem ten typ člověka, který klidně celé dny nespí, když ho něco trápí nebo je ve stresu. Spousta lidí to zná, jenže mě to tehdy ohrožovalo doslova na životě – a já to do té doby nevěděla.
Moje tělo bylo najednou jako časovaná bomba, která čeká na odpal. A přesně to se i stalo. Šílené bolesti hlavy mě zavedly až do postele. Jenže tehdy se poprvé stala ta zlá noční můra. Jdete do své postele, ale probouzíte se v úplně jiné. Otevřete oči a všude je najednou bílo. Slyšíte jen pípání přístrojů a cosi vás tlačí na ruce. Nebe to není, na to je naštěstí ještě brzo. Je to nemocniční lůžko.
Pokračování ZDE :
