Článek
Celý den se u vás střídá skupinka lékařů, kteří si nevědí rady. Problém je, že vy to nevíte taky. Nic vám nedává smysl, cítíte se zmatení. Hlavou mi běželo několik myšlenek (když se zrovna dařilo se na ně soustředit), protože v tu chvíli bylo vážně těžké si je srovnat a pochopit, co se děje.
„Znáte své jméno? Víte, kde jste? Jak se jmenují vaši rodiče?“ Tehdy jsem ty otázky slyšela poprvé – a bohužel ne naposledy. „Slečno, dnes vás čeká EEG a magnetická rezonance.“ Do té doby jsem ani netušila, co to vlastně je. Vzhledem k tomu, že se mi chtělo celý den jen spát, jsem se ani moc nedoptávala. Cítila jsem se jako vybitá baterka, která se ne a ne dobít. Problém byl dojít si i sama na záchod, a to už je vážně sakra k vzteku.
Najednou se objevil „žlutý pán“ s vozíčkem, který si pro mě přijel, a mně bylo jasné, že se jede na výlet. Bála jsem se, co mě čeká. Byla jsem zvyklá si všude dojít sama a najednou jsem byla v rukou cizího člověka, který mě – světe div se – skoro vyklopil ve výtahu. „Tak tady ji máte, za půl hodinky si slečnu vyzvednu,“ zahlásil.
Položili mě do jakéhosi přístroje, kam prý nesmí lidé se šperky a je v něm zakázáno se hýbat. Nemocniční košili jsem dostala tak velkou, že by se do ní moje babička vešla snad čtyřikrát. „Tady si lehněte, do ruky vám dávám balónek, pokud bude problém, zmáčkněte ho.“ Já myslím, že problém už byl dávno. Srdce jsem měla až v krku, byla mi zima a ruce se mi potily, jako bych běžela maraton.
Přitom kdyby mi v tu chvíli někdo řekl „běž“, ani bych nevstala z vozíčku, jak málo síly ve mně zbylo.
Pokračování ZDE : ↓
