Článek
Na hlavu mi dali velká sluchátka, která prý chrání proti hluku. Jenže mě neochrání snad nic, kdyby si ve vedlejší budově štěbetali vrabci, budu rozhodně první, kdo je uslyší. A pak to začalo: pískání, klepání, vrzání, bouchání… kombinace všeho, co opravdu nechcete slyšet.
Po půl hodině trápení si mě opět vyzvedl pán, který se mě už podle výrazu ve dveřích nemohl dočkat. „Tak slečno a jedeme zpět.“
To bylo přesně to poslední, co bych si přála – jet zpět do pokoje, kde na mě čekají dva cizí lidé: paní, co chrápe jako o závod, a pán, který na ovladači marně hledá tlačítko „plus“, aby slyšel večerní zprávy. Tak a teď špunty do uší a zkusit to peklo zaspat. Zítra je taky den.
Jenže ten nemocniční šum, každou chvíli prudké světlo nebo kontrola sestřičky… Kdo má v tomhle usínat? Chvíli jsem si v hlavě přehrávala ty nejhorší scénáře, ale pak jsem, jak se říká, „padla za vlast“ únavou.
Ráno kolem šesté budíček. Bylo to jako vstávat do školy, jenže tady vám před snídaní jen změří tlak a vezmou krev, aby měli splněno. Vždycky jsem si myslela, že ve škole čas vůbec neutíká a že to nejhorší, co mě může potkat, je zkoušení z matiky.
Tehdy mi došlo, že čas v nemocnici se vleče jako ta nejhorší písemka. Nic nevím, ničemu nerozumím, ručičky na hodinách se neposouvají a já se jen modlím, ať už zazvoní. Ať to konečně skončí.
