Článek
Jako v pohádce „Běž tam, nevím kam“ si musí připadat environmentální spolky v jednání s Ředitelstvím silnic a dálnic. Toto ředitelství totiž nesmyslně tvrdilo, že Dětem Země nelze informace o stavu schvalování a výstavby dálnice D 49 na Zlínsku zaslat, neboť prý by je Děti Země využily proti nim. Zároveň tvrdilo, že tyto informace nemá, takže by je muselo teprve vytvořit. Že nemá, že nedá, že je o ně zle. Ale Nejvyšší správní soud rozsudkem z října 2025 zamítl jejich kasační stížnost a tak definitivně platí, že Ředitelství silnic a dálnic do 15 dní Dětem Země informace o stavu schvalování a výstavby dálnice D4901 Hulín – Fryšták musí dodat. Takže ředitel Mátl (asi aby zmátl spolky) tvrdí, že nemá informace, které úseky dálnice má a které nemá zkolaudované a kdy ke kolaudaci došlo. Že politici lžou, na to už jsme si jaksi zvykli, ale státní úřednici – to už je jiné kafe. Vždyť Česká republika slavnostně podepsala a ratifikovala Aarhuskou úmluvu, a tak informace musí podávat bez ohledu na to, co si myslí, že s nimi žadatel udělá. Jistě, nikdo nemůže chtít, aby náčelník generálního štábu podával informace o tom, v jaké stavu jsou balistické rakety, ale informace o kolaudaci dálničních úseků nejsou strategické, ani tajné. Ředitelství silnic a dálnic pod vedením Radka Mátla pohrdá zákony i rozsudky a raději preferuje utajování informací o své činnosti. Tím se stát stává naprosto nevěrohodným. Jak může vyžadovat po soukromých subjektech nebo obcích, aby dodržovaly zákon, když toho sám není schopen? Podobně i v případě Gigafaktory v Dolní Lutyni, kdy se stát zavazoval, že tuto lokalitu už navždy vyřadí i developerských záměrů a za dvacet let vše popírá.
Přitom nejvyšší správní soud v jiném sporu (dne 24. 6. 2024) konstatoval, že postavení environmentálních spolků je v porovnání s jednotlivci výjimečné. „Nelze je totiž chápat pouze jako subjekty prosazující jen soukromé zájmy svých členů, nýbrž jako subjekty hájící prostřednictvím soukromých aktivit zájmy veřejné (…) Činnost environmentálních spolků je tedy třeba chápat primárně jako činnost ve veřejném zájmu, která přesahuje kolektivní zájmy členů spolku. Jejich činnost lze označit za demokratizační prvek, neboť vytváří přídatný systém kontroly činnosti veřejné správy jako celku, který určitým způsobem stojí v protikladu vůči zájmům soukromých osob, jejichž cíle mohou být se zájmy na příznivém životním prostředí v rozporu. Z Aarhuské úmluvy nadto implicitně vyplývá, že účast dotčené veřejnosti na „veřejné diskuzi“ ve věcech ochrany životního prostředí je třeba i z toho důvodu, že zájem na ochraně životního prostředí by v mnoha případech neměl kdo hájit“
Takže environmentální spolky mají úkol jak od zlého panovníka v pohádce : Jít tam, nevím kam a chránit to, nevím co.
