Článek
Mazáctví - to byl jev za socialismu mnohými vojáky z povolání tolerovaný, ba dokonce podporovaný. Vojna se tehdy dělila na oficiální, končící v 16 hodin, kdy vojákům z povolání skončila práce a na neoficiálním po 16. hodině. Byla to vojna mnohem drsnější, „mazácká“, kdy si zejména různí zamindrákovaní primitivové hojili své komplexy na „bažantech“, z nichž si dělali poskoky a nestyděli se je okrádat o peníze ani je týrat. Mazáci byli vojáci základní služby, kteří už si odkroutili jeden rok, zatímco „bažanti“ neboli „zobáci“ byli čerstvě odvedení vojáci až do jednoho roku služby. Mě osobně se mazácká vojna týkala jen zprostředkovaně – jako absolventi vojenské katedry jsme měli už jakoby jeden rok za sebou. Do armády jsem přišel s hodností svobodníka – a ta mi zůstala až do konce. Byli jsme ovšem často svědky mazácké šikany a když se někteří z nás absolventů (tzv. špagátů) proti tomuto jevu postavili, buď se nedělo nic, anebo vyšetřování skončilo ve slepé uličce. Zkrátka lampasákům vyhovovalo, když někdo v kasárnách za jejich nepřítomnosti udržoval pořádek, ať už to slovo znamenalo cokoliv. Pro mne osobně bylo ale největším překvapením, když po půl roce mé vojenské služby odcházeli byvší mazáci do civilu a na jejich místo se posunuli ti, které jsem vídal šurovat podlahu kartáčem až do ranních hodin, nosit teplo v ešusu do mazácké ložnice a plnit další mazácké kratochvíle. Najednou se z nich stali mazáci se vším všudy. Těm, co odešli, se již mstít nemohli, a tak se mstili „zobákům“, kteří zrovna narukovali. A nejdrsnější mazáci byli ti, kteří byli šikanovaní nejvíc. Třeba pro svůj vzhled anebo slabou tělesnou konstrukci. Sami ponižovaní najednou mohli ponižovat druhé. Další přerod zobáků na mazáky jsem už nezažil, protože nám“špagátům“ vojna skončila.
Vzpomněl jsem si na tuto historii, když jsem si pročítal zprávy (v naších medii docela vzácné) o tom, co se děje v pásmu Gaza. Uvědomil jsem si to, jak Židé v Evropě (ale i jinde) trpěli, když se je nacisté pokoušeli zlikvidovat v procesu, který se dnes nazývá holokaust či šoa. Kameny zmizelých, památníky v Osvětimi a jinde jsou němými připomínkami tehdejšího utrpení nevinných lidí. Obdivoval jsem, že si Židé dokázali vytvořit svůj stát z ničeho, v poušti vybudovat prosperující ekonomiku a ubránit se přesile okolních států. A také mne fascinovalo to, že hebrejštinu vzkřísili a uvedli v život. To, co se například Irům s gaelštinou po sto letech stále nedaří. Židé začali mluvit jazykem svých předků.
O to více mne překvapilo, že v pásmu Gazy se děje něco podobného, co jsme dříve projektovali pouze do nacistických koncentračních táborů. Lidé jsou natlačeni do stanových táborů bez fungujícího zásobování, hygieny a lékařské péče. Jsou vystaveni dehumanizaci a mluví se o nich jako o lidech nižšího řádu. A tuto situaci způsobují děti a vnuci těch, na kterých to zkoušeli nacisti. Zřejmě - i takhle ve velkém - funguje princip mazáctví: „Ted se pomstíme za to, co nám dělali jiní.“
Ano, ani v nejmenším nezpochybňuji krutost a ohavnost útoku Hamásu na izraelské civilisty a nejsem proti tomu, aby všichni, kdo to prováděli nebo zosnovali byli potrestáni, ale nevidím důvod, pro by za to měli být trestání ti, kteří za to nemohou. Málokdy se také, připomíná, že izraelská armáda v letech po 7. říjnu 2023 zabila v Gaze řádově stokrát víc civilistů, než zabil Hamás při svém výpadu, a navzdory trvajícímu příměří zabíjejí izraelští vojáci stále několik civilistů denně.
Nelze předpokládat, že izraelská armáda se bude v pásmu Gazy chovat neutrálně a nezúčastněně bude dodržovat klid zbraní. Jedinou schůdnou alternativou dle mne je, že pásmo Gazy bude obsazeno vojsky OSN a ozbrojenci obou stran budou z pásma odsunuti. Ne, že by to bylo bůhvíjak dokonalé řešení, ale podívejme se, že na Balkáně (mám na mysli Kosovo a Bosnu – Hercegovinu) to jakž takž funguje. Rozhodně líp než v Gaze. Jde totiž o to, že na Balkáně pořádek udržují vojáci, které nejsou ani v pozici zobáků, ani v pozici mazáků. Dokud toto nenastane, budou jednání o budoucnosti Gazy jen planými řečmi.
