Článek
S příchodem internetu se svět informací změnil. Umožnil vznik nepřehledného množství webů a blogů, které mnohdy fungují podobně jako klasická média. Jejich obsah je většinou subjektivní, na internetu může publikovat v podstatě kdokoliv. To ale stírá hranice mezi zprávou a komerčním sdělením, mezi faktem a názorem a umožnuje nekontrolovatelné šíření nepravd a vznik dezinformační webů. A právě dezinformační weby dlouhodobě pozici skutečných médií zpochybňují a budují vůči nim nedůvěru. Poznat lež nebo falešnou informaci je proto dnes daleko obtížnější. Dezinformační weby tím získávají u mediálně málo gramotných uživatelů navrch. Mezi soukromá média totiž patří i specifická skupina bulvárních médií. Těm jde často víc o čtenost a zisk, než aby dbala na serióznost a kvalitu informací. Publikují co nejskandálnější zprávy jednoduše proto, že po nich lidé touží . Vedle bulvárních médií existují ještě fake news média, někdy označovaná také jako lžiweby. Tváří se jako zpravodajské, ale neopírají se o fakta, neuvádějí důvěryhodné zdroje a stejně jako bulvár pracují s emocemi. Bývají nástrojem propagandy a někdy jsou řízená či financovaná ze zahraničí. Aby tak nebilo do očí, že publikují lži a zmanipulované informace, skrývají se často za označení alternativní media.
Proto jsou tak důležitá veřejnoprávní media. Ta by měla držet zásadu, že každý má nárok na svůj vlastní názor, ale nikdo nemá nárok na svá vlastní fakta. Veřejnoprávní médium (nebo také médium veřejné služby) je označení pro masmédium, které má příjem z veřejných prostředků a právně definovaný rozsah a povinnosti. Cílem provozování veřejnoprávních médií je zabránit zneužití médií politickými stranami a podpořit média jako pilíř demokracie. Zpravidla se jedná o televizi nebo rozhlas, v Česku se veřejnoprávním médiem ze zákona v roce 1992 staly Český rozhlas, Česká televize a Česká tisková kancelář (na ni se v debatě trošku zapomíná). Česká tisková kancelář má ovšem zvláštní postavení, protože má definované povinnosti, ale nemá příjem z veřejných prostředků. Za první veřejnoprávní médium na světě je považována rozhlasová a televizní společnost British Broadcasting Corporation (BBC). Vznikla v roce 1922 jako komerční společnost a v roce 1927 se transformovala do média veřejné služby. Rozmach veřejnoprávních médií v Evropě je spojen s koncem druhé světové války, například v Německu pod tlakem vítězných spojenců vzniká společnost regionálních veřejnoprávních vysílatelů ARD a v Rakousku rozhlasová a televizní společnost ORF.
Teď se tedy vede bitva o způsob placení. Domnívám se, že nejlepší řešení je nechat to zatím tak, jak to je. Ted není vhodná doba do toho vrtat. Jak říká Markéta Urbániková z deníku N: „Politici (z vládní koalice) chtějí měnit poplatky nikoliv kvůli občanům, ale kvůli sobě.“ Do budoucna by se to ale změnit mohlo. Jak ? Už jsem tady psal o asignaci daní. Je to způsob jak poslat část peněz spolkům, sportovním a církevním organizacím přímo ze svých daní, pomocí daňového přiznání. Námitka, že například 2% z daní (z přijmu fyzických osob) způsobí díru v příjmové části státního rozpočtu je docela směšná, protože převážnou část daní tvoří daně právnických osob, daně z nemovitostí atd. Existují i obavy z typicky českého tunelování, zakládání fiktivních organizaci sloužících jako penězovody do podsvětí. Tomu se dá zabránit třeba tak, že organizace musí vykonávat veřejně prospěšnou práci po pět let, a teprve po té bude zapsána na listinu oprávněných organizací, každoročně vydávanou třeba ministerstvem financí. Z práva přijímat asignované daně budou samozřejmě vyloučeny organizace, které nevedou řádné a průhledné hospodaření, nemají výroční zprávu atd. Ze hry budou také ty sportovní kluby, které provozují sportbyznys (jsou uzavřené širší veřejnosti), a vůbec všechny zájmové spolky, které vyvíjí činnost jen a jen pro své členy a pro své potěšení. Příjemcem ale mohou být například turisti (značkují cesty), hasiči (hasí požáry a pracují s mládeží), charity (pečují o bezmocné), Sokolové (umožňují rekreační sport), no a jistě i environmentální neboli ekologické organizace, pečující o přírodu a životní prostředí.
A podobně by mohli daňový poplatníci posílat peníze na veřejnoprávní media. Stejně, pojem domácnost je dost vágní, podobně jako vlastnictví televizního nebo rozhlasového přijímače. Myslím, že inspiraci bychom si mohli vzít ve Finsku a Švédsku, kde se platí samostatná zvláštní daň. U fyzických osob by pak každý poplatník, který má volební právo, poslal určité procento daní (mělo by to samozřejmě podlahu i strop) na media veřejném služby. A když už jsme u tohoto, tak by se přímo daňovým formulářem mohly poslat peníze na sociální a zdravotní pojištění. Úplně totiž nechápu, proč mám vyplňovat další formuláře, když povinnosti platit tato pojištění se stejně odvíjí od výše mých příjmů, resp. daní.
Zdroje :
Urbániková M.,2026 : Politici nemění poplatky kvůli občanům, ale kvůli sobě. Deník N.20 března 2026
https://www.mfsr.sk/sk/financie/institut-financnej-politiky/ekonomicke-statistiky/asignacia-dane/
