Článek
Ve středu města Brna , tedy přímo v městské památkové rezervaci, se snížila prodejní plocha, ale naopak vzrostla prodejní plocha v celém obvodu statutárního města Brna. Je to především kvůli supermarketům na okrajích města. Konzum vzkvétá. Zatímco ve středu města potkávám zavřené obchody, na okrajích města se zvětšují chrámy konzumu. Před lety, když jsem v USA viděl mrtvá centra měst a nacpané nákupně - zábavní areály, myslel jsem, že to k nám nedojde. Mýlil jsem se. Kdejaká blbost, která se v Americe urodí najde úrodnou půdu i u nás, ať už je to tabák, McDonald, nebo supermarkety.
Ze všech stran se na nás valí denně spousta reklam. Lidé jsou přesyceni. Reklamní agenti již před řadou let pochopili, že pokud použijí předponu „eko“ „bio“ či jinak deklarují, že je jejich výrobek ekologický, mají větší šanci, že zboží prodají. Pochopitelně nejlépe bez jakéhokoliv skutečného zájmu o životní prostředí. Těmto aktivitám se říká „lakování na zeleno“. Zdá se, že konzum je jako alkoholové opojení a ten kdo se jím opije je léčen opět konzumem. Když se zdá, že mnozí vystřízlivěli, přijdou Vánoce a konzum se znovu ozve: Kupuj ! Člověku se chce zvolat : Proboha Ježíšku,už dost! Je to jak v pohádce Hrnečku vař. Zavolali jsme „Ježíšku dávej“ a zapomněli jsme, jak se to vypíná.
Oproti generacím našich otců, dědů a pradědů jsme nesmírně zhýčkaní, pohodlní a rozežraní. Bez pochyby si žijeme nad poměry, vcelku nesmyslně spotřebováváme stále víc, a na úkor všech, co přijdou po nás – nejde jen o suroviny a energie z fosilních zdrojů, ale třeba i o nešetrné nakládání s půdou a pitnou vodou. Jak říká Aleš Máchal zakladatel Domu ekologické výchovy Lipka : „Radost ze života přece není přímo úměrná objemu nakoupeného zboží, značce osobního auta nebo výši konta. A přesto bychom chtěli pořád víc. Kromě zřejmých dopadů rozmařilého konzumu na životní prostředí se pídění za vyšší a vyšší spotřebou příčí zdravému rozumu“ Vím pochopitelně, že jsou lidé, kteří ne vlastní vinou mají nedostatek, že rozhodně neplýtvají a jsou rádi za sociální síť a potravní banky. Ale jistě to není příliš velká část společnosti.
Průměrný občan České republiky může dnes vlastnit či zažít takřka všechno na co si vzpomene. Ale ten, kdo hledá i jiné stránky života, může zjistit, že tím opravdovým luxusem se stále více stává čas, prostor, klid, zdravá příroda a bezpečnost. Připomenu metaforu prof. Jan Kellera: „Za peníze, které nemáme, kupujeme věci, které nepotřebujeme“. Slyšel jsem i námitku, že když nedaleko našich hranic se za ohromné peníze likvidují ohromné hodnoty ve válečném konfliktu, zda má cenu se uskrovňovat. No, jistě že má, a to kvůli nám samotným. Jednou z možných cest k pozvolné proměně způsobu života a vlastních hodnotových žebříčků je sebekontrola popisovaná prof. Librovou jako ekologický luxus: „luxus ne-mít, ne-kupovat, ne-cestovat“. Je to ekologicky příznivé chování, které uvědoměle zmenšuje ekologickou stopu, tedy to, čím člověk zatěžuje planetu. Ekologickým luxusem v praxi je třeba dát přednost měkké turistice před nákladnými dovolenými s leteckou přepravou, pěstování rajčat bez chemie na balkóně v paneláku, anebo si najít chvíli k tomu, abychom jak říká Malý princ „šli pomaloučku ke studánce“ a potěšili se ze zázraku pitné vody.
