Článek
Když jsem byl v devadesátých letech na stáži v Nizozemí, tak jsem se tehdy zajímal o systém povolování nových přípravků zemědělství, zejména pesticidů. Dozvěděl jsem se, že nedílnou součástí takového procesu jsou spolky, nevládní organizace, které se snaží eliminovat velmi škodlivé přípravky v zemědělství a přípravky povolené problematizovat, případně zajistit jejich postupné omezování či nahrazení přípravky méně škodlivými. A nebo dokonce nahrazení ještě jinými způsoby, bez chemické ochrany. Dostal jsem se až na ministerstvo, které má v Holandsku na starosti povolování těchto přípravků a tam jsem měl možnost mluvit ředitelem odboru, který v té době povolování přípravků řešil. Byl to právník, který o podstatě jedovatosti či environmentální škodlivosti chemických přípravků neměl ani potuchy a jeho velkou předností bylo, že si to dokázal přiznat. Otevřeně řekl: „Já tady nejsem proto, abych měl nějaký názor na vhodnost či nevhodnost, jedovatost či neškodnost určitého přípravku. Já jsem tady pro to, abych dohlížel na proces povolování a abych oběma stranám zařídil rovný přístup. Když jsem se zeptal, kdo jsou podle něho ty dvě strany tak říkal: „No jedna strana je jasná - jsou to farmáři, kteří chtějí co nejvíc vyprodukovat a zároveň jsou to firmy, které chtějí co nejvíc prodat chemických přípravků. Ta druhá strana už tak úplně jasná není. Jsou to státní i soukromé instituce, které zkoumají vliv přípravku na živočichy rostliny a člověka. Jsou to instituce, které zkoumají environmentální vlivy těchto přípravků. Jsou to i prodejci potravin a jsou to i nevládní organizace - spolky, které hájí zájmy ochrany životního prostředí a zájmy ochrany přírody.“ Zeptal jsem se ho, jestli environmentální spolky nejsou pro něho obtížiti, kteří mu komplikují život. Odpověděl, že rozhodně ne, obě strany mohou předkládat argumenty, posudky námitky. A on je tam od toho, aby se mohlo na závěr udělat nějaké rozhodnutí, které by bylo přijatelné nebo aspoň skousnutelné oběma stranami. Nizozemí je malá zemička, která je hodně přeměněná člověkem a vlastně všude jsou tam pouze hráze, silnice, domy a pole. Les je vzácností a volná příroda jakbysmet . Rozhodně by se tam nemohlo stát, že by státní úředník nebo snad dokonce premiér označil ochránce přírody za ekoteroristy, škůdce a podobně. Ne, nechtěl bych žít v Holandsku, protože tato země na můj vkus je příliš placatá, přeměněná člověkem a není tam příroda v tom smyslu jak jí chápeme my. Ale chtěl bych, aby i u nás byl ten étos demokratického posuzování vlivů na životní prostředí stejně samozřejmý jako v Nizozemí. Ale k tomu máme, i po třiceti letech od pádu totality, ještě asi dost daleko.
A nyní se ukazuje, že v „Hormuzském průšvihu“ nejde jen o ropu, ale že nebude dostatek umělých hnojiv a možná i pesticidů pro průmyslové zemědělství. A tak ti, co volali pro větším rozvoji a silnější podpoře ekologického zemědělští, které používá přírodní hnojiva a pesticidy, měli pravdu. Ekologické zemědělství je méně závislé na dovozu všeho možného. A tak, jako se ukázalo, že ti co volali po menší závislosti na ruském plynu a ropě měli pravdu, brzy přijde na řadu i zemědělství.
